May-darrell - Články

Zavřete oči. Odcházím.

Mon, 27 Sep 2010 13:21:03 +0200

Další a poslední informace na tomhle blogu!! ^^

Ohayo všem,

jak titulek hlásí, vkládám sem poslední článek.

Je to tak. Přesunula jsem se na nové stránky. Ti, kteří budou chtít, ať mi pošlou mail nebo se ozvou na můj facebook, icq... a já jim vzápětí odpovím s moji novou adresou. Stačí, když do předmětu napíšete www MD. Opravdu bych vám byla moc vděčná, tahle aspoň ihned vím, jaký typ žádosti e-mail má. ^^

(Můj e-mail: dany-klisky@volny.cz ; icq: 401-163-882)

Další věc, co bych vám chtěla říct je ta, že bych byla moc ráda, kdyby si všechny mé SBčka přepsali adresu mých stránek. ^^

Postupně budu vkládat všechny kapitoly povídek a jiné články na nový blog!

Jednorázovka na KisaNaru pro Narashi bude už na novém blogu!

Doufám, že je to asi tak vše, co jsem chtěla sem napsat. Pokud by nebylo něco jasné, napište mi do komentářů a já vám odpovím. ^^

Tady už naposledy,

vaše May Darrellová

Řekla jsem: "Chci změnu!"...

Tue, 21 Sep 2010 18:28:43 +0200

... a přišel nový blog. ^^

Ohayo mina,

jak už jsem napsala do titulku: bla, bla, bla a přišel nový blog.

Ano, opravdu je to tak. Není den, co bych nepřemýšlela nad tímto blogem. Vůbec ho nechci pozastavovat a nebo jej opustit, to vůbec ne! Tedy alespoň ne zatím... ^^

Jelikož potřebuji změnu a pořád si ještě nejsem jistá, jestli to je to, co chci, tak jsem se rozhodla, že si založím nový blog. ^^

Má to trochu zádrhely v tom, že designy na jisté doméně nejsou nějak extra a a tak dál, ale tu změnu opravdu potřebuji, a tak opouštím blog.cz.

Ještě na chvíli odbočím... o škole, co jsem psala minule, je už vše fajn. Právo jsme nepsali a SPO psali, ale dofám, že to dobře dopadne. ^^ Jinak hudebka... tam jsem nehrála - učitelka si na to nevzpomněla a dětska taky ne, takže v poho ^^ :D

Áále...psali jsme srovnávací test z matiky a já (blbá) dostala za pět. Ostatní taky jako... :D Jenže... jelikož mamušák měl pořád denní a noční, hold jsem ji o tom zapomněla říct a dneska byly třídní schůzky a ona se to tam dozvěděla, takže bude doma mazec... asi. :D

Pokud se tu neobjevím, je to jasné, proč. Pokud ji nějak zpracuji, vyhrála jsem a na compl smím. ^^

A teď k tématu... (píšu zrovna to, co mě napadne, takže se nedivte, že je každý odstavec o něčem jiným. :D)

Jelikož mi nějací "debilní blbci" občas na mail psali nějaké blbosti o mým blogu (co to píšu za hnusy atd.) rozhodla jsem se, že vám svoji novou adresu stránek dám, jen až se mi ozvete na mého maila. Bude mi stačit, když do předmětu zadáte www MD (jinak řečeno: www May Darrellové) a do textu jen vaši přezdívku na stránkách (pokud nějaký máte).

Chtěla jsem vám sem napsat hned adresu, ale nakonec jsem se rozhodla takto. ^^ Doufám, že mě pochopíte. ^^

Promiňte mi tento dlouhý dopis,...

Sat, 18 Sep 2010 12:28:34 +0200

...ale neměla jsem čas napsat krátký.

Ohayo mina,

velice se vám omlouvám, že jsem sem vůbec nic nepřidala... alespoň už měsíc. Nevím, na co bych se měla vymluvit. Možná, že jsem neměla čas? Nebo, že se mi nechtělo psát? Myslím, že obě dvě výmluvy jsou pravdivé, ale pravdější je ta druhá.

Pravdou je, že už víc, jak měsíc mám rozdělaný dvě jednorázovky na přání a další kapitolu k PSku, ale nejsem schopna je dokončit. -.-"

Poslední týdny jsem líná na to, abych si otevřela word a začala něco psát a to ani nemluvím o tom, že nemám skoro žádnou inspiraci. Nemůžu vymyslet děje, které by za něco stály a nezklamaly by vás.

To mě ale také neomlouvá,... možná jen trochu. :D

Další věc je škola - střední škola informačních technologií a sociální péče, Purkyňova. Jsem v prváku a ještě stále jsem unešena z nového prostředí a z nových tváří. Nevím, do kdy mi to vydrží, ale myslím, že mi to už aji opouští - trošičku. V pondělí hned píšeme z SPO (Sociální politika), ZPV (základy přírodních věd) a možná i PVO (právo). Takže se musím našrotit hned na tři předměty. -.-"

A k tomu ještě... jsem já blbá se přihlásila, že jsem hrála na klavír. Takže učitelka chce, abych příští hodinu (což je v pondělí) něco zahrála. Ano, ano... skončila jsem před rokem a rok jsem na ten černý děs už nesáhla, takže si nic nepamatuju a musím si to dnes nebo zítra aspoň trochu připomenout. :D

Do konce září bych ale chtěla přidat jednorázovku na pár KisaNaru pro holčinu, která bude mít narozky ^^ takže doufám, že se mi to podaří stihnout napsat.

Nevím, jak to teď budu zvládat, ale chci, abyste věděli, že sem budu články přidávat jak kdy. Nebude to nijak pravidelné.

Doufám, že jsem řekla vše, co jsem chtěla, pokud jsem něco zapomněla, tak si to domyslete (:D) a nebo mi napište do komentářů. :D ^^

PeinNaru Fan Club

Tue, 17 Aug 2010 18:43:15 +0200

Ohayo... mina, ^^

Pokud si myslíte, že jsem se zbláznila - dobře! :D

Možná je to tím, jak jsem se v neděli opila, možná tím, že jsem "opilá" celý svůj život, ale zakládám další Fan Club - PeinNaru! :D ^:-:^ =^-^=

(Více pod perexem!)

Poslední dobou se mi nějak začal líbit (moc líbit) pár PeinNaru, a tak, abych vás také "nakazila" PeinNarutovskou mánií, založila jsem Fan Club.

Pravidla jsou jasná, :D

k tomuhle článku napište jen: 1) Vaše jméno (přezdívka)

2) Webová adresa na váše stránky

Na blog si vložte (kamkoliv) jeden z těchto obrázků: ^^ ↓

Členové:

Kdo se pře s opilým, vede spor s nepřítomným

Fri, 13 Aug 2010 21:36:38 +0200

Ahojky lidičky,

opět si tu vylévám srdce. :D

Nevím, jak je u vás, jestli škaredé a nebo svítí sluníčko, ale u nás v Brně je přímo hic! Sotva dejchám. :D

(Zbytek pod perexem!)

Chtěla jsem vás jen informovat, jak to ty tři dny bude s přidáváním.

V sobotu a v neděli určitě nic nepřidám - až v pondělí. Důvod? Mám.

Dneska jdu s kamarádkou ven, jdeme se domlouvat co a jak na neděli, kdy budeme mít rozlučák s prázdninami. :D

Zítra (čili v sobotu) jedu do Brna s kamarádkou. Nakoupit nějaké věci na něděli, dárky pro mamušku, jelikož bude mít svátek a jen tak nakupovat. A jak se znám, znovu prolítám všechny obchody a večer padnu do postele a probudím se zase až zítra (v něděli). :D

Neděle... to se chystám na rozlučku - vše pobalit a tak, takže tu určitě taky nic nepřibude. Ale v pondělí, pokud mi to kocovina dovolí, tak něco sesmolím a přidám. ^^

Užijte si víkend, páč já si ho určitě užiju. Hudba, chlast, přátele, zábava - to je něco pro mě! :D

Mějte se, May Darrellová

Jak jsem se dostala ke psaní yaoi, shonen-ai a slashu?! Nevinně...

Fri, 13 Aug 2010 12:46:58 +0200

Zdravím, ^^

přemýšlela jsem, co vám sem mám dát za článek. Jelikož jednorázovek a povídek je tu dost, ale za to nic o mě! A tak mě napadlo, že bych vám o sobě třeba něco napsala. :D

Takže do toho... :D A víte co? Zbytek pod perexem! :D ^^

Oblíbená barva: Oranžová, fialová, modrá

Oblíbené zvíře: pes, puma :D

Oblíbené číslo: 16 a 2

Oblíbené anime: Naruto (je nejlepší!:D), Monochrome Factor, FullMetal Alchemist, Death Note, Junjou Romantica...

Oblíbené jídlo: KFC :D

Oblíbené pití: džus (+vodka) :D... Big Shock

Oblíbená kniha: Všechny díly Škola noci (hlavně, že jsem zatím četla jen první díl :D), Twilight sága, HP, Panenky z ráje...

Kde bydlím: Brno (nic víc ze mě nevydolujete! :D)

Kolik mi je let: 16

Datum narození: 2.4. 1994

Záliby: četba knih a povídek, psaní povídek, nakupování, surfování po netu (:D), hra na klavír, poslech hudby

Jak jsem se dostala ke psaní?

Jednoduše... :D

Před čtyřmi roky jsem brouzdala netem až jsem narazila na hetero povídky - fandom Harry Potter (vím, teď nemyslitelné, ale předtím to tak opravdu bylo :D).

Nějak jsem se do toho zažrala a četla jednu za druhou. Až na nějakých stránkách (nevím už na jakých) jsem objevila slash na Harryho Pottera. Nejprve se mi to hnusilo, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Až později, asi o měsíc, jsem se k tomu znovu vrátila a zkusila jsem nějaký ten slash přečíst, chytlo mě to a už nepustilo! :D

Později jsem zjišťovala, že hetero povídky nemůžu ani cítit, prostě je nemůžu vidět, natož číst! Pouze existoval slash!

Později - asi o měsíc - jsem na dalších stránkách našla slash a yaoi. Tehdy jsem ještě nevěděla, co to je. Byla to povídka na pár SasuNaru, fandom Naruto.

Něco mi to tehdy říkalo, už jsem ten seriál někde viděla, myslím, že když jsem byla malá. Nedalo mi to a celýho Naruta jsem shlédla. Chytlo mi to snad ještě víc, než slash.

Nu... a nakonec jsem ztroskotala na yaoi, shonen-ai a slashu. Hetero povídky nečtu vůbec, nemůžu ani cítit ty nafintěný nány, které jsou v povídkách obletovány chlapci. Autoři jim dají vždy skvělé schopnosti a vždy se zamilují do hrdinů. Naprosto Mary Sue!! ><

Je pár výjimek, u jakých se hetero zastavím, ale je to jen opravdu jednou za dva roky. :D

Toť vše... :D ^^

Doufám, že se vám to líbilo, páč mě ani moc ne, bolí mě z toho ruka. :D

Nu... jelikož bude jedna hodina, tak se valím naobědvat, pa, moji zlatí a nezlobte tu. ^^

May Darrellová

Book (Tobi/Deidara)

Wed, 11 Aug 2010 14:49:23 +0200

Tobi/Deidara

Book

Na přání: Bronwyn

Pozn. Aut.: Na přání Bronwyn, která si napsla o tenhle pár, vkládám sem další jednorázovku na přání. Užijte si ji, doufám, že se vám bude líbit. Dlouho mi trvalo, než mě něco na ty dva napadlo, ale nakonec něco ano. :D

Pěkné čtení, May D.

"Já protestuji!" ucedil jsem přes zatnuté zuby. V hlavě mi hučelo při pomyšlení, že bych měl strávit celý den s tím idiotem, co si hraje na ninju.

"Deidaro," povzdychl si můj šéf, poposedl si na židličce a zavrtal do mě nevrlý pohled, "nebudu tu teď řešit to, jestli se ti to líbí, nebo ne! Je to rozkaz!"

"Ale -" snažil jsem se ho nějak obměkčit.

"Řekl jsem, rozkaz!" sykl na mě. Nafouknul jsem tvářičky, mé ego se nedokázalo smířit s prohrou, a tak jsem se zvednul z křesla. V plné nafoukanosti jsem opustil místnost, ignorujíce Tobiho, který stál vzadu u stěny a pozoroval celé dění. Čili výlev mé nespokojenosti.

Prošel jsem celé sídlo Akatsuki, nevšímaje si šklebících se obličejů Hidana a Kisameho. Jo, věděl jsem, že jsem v tom zahrabaný až po uši. Kdo by taky chtěl jít na celodenní misi s tím pošukem, Tobim.

Zavřel jsem se v pokoji. Padnul jsem na postel s rukou přes oči, abych se nemusel dívat na ten zlý svět.

* * *

"Děláte dobrou věc?" zašeptal tiše Pein, srovnávaje papíry s misemi na hromádku. Tichý muž, opírající se o stěnu se odlepil od stěny a přešel ke stolu. Rukama se opřel o stůl a zavrčel: "Jsem si jist. Kdo jiný mi může pomoci najít deník Yondaimeho? Deidara to umí, s jeho schopnostmi ho najdu."

"A víte, kde hledat?" konečně srovnal papíry na hromádku a pohodlně se opřel do opěradla, sledujíce tak Tobiho, nebo snad někoho jiného?

"Mělo by to být ukryté někde venku, pár kilometrů za sídlem, myslím, že den by měl stačit," usadil se také na židli.

Pein se zamračil. "Stále ale nechápu, proč -"

"Protože v tom deníku je nespočet technik, které se nám mohou hodit. Byli bychom blázni, kdybychom ho nehledali!"

"Deidara z vás ale moc radost neměl," pronesl neurčitě muž s piercingy.

Černovlasý se zle pousmál. "A kdo má?"

"Nevím, proč se vydáváte - promiňte za to označení - ale debila. Deidara z vás šílí a ostatní na tom jsou podobně, máte to vůbec zapotřebí?"

"Nechci aby někdo věděl, kdo doopravdy jsem," vstal nakonec a až u dveří se zastavil, natáčeje hlavu na stranu, aby jen koutkem oka viděl, Peinův výraz, "a nakonec, vidět svého parťáka, jak je ze mě na nervy je vskutku roztomilé," s tím odešel z místnosti také pryč.

Pein si jen povzdechl. Madara se dočista zbláznil. Nevěděl, čím to je, jestli zapařeným mozkem kvůli jeho masce a nebo tolik let strávených na tomto světě.

* * *

Kráčel jsem temnou chodbou, osvětlenou jen pochodněmi, které vydávaly temné a podlouhlé stíny, táhnoucí se na zdech. Těkal jsem očima ze stínů na cestu před sebou. Opravdu jsem netušil, proč si vždy Pein vybere takovýhle strašidelné místa. Proč jednou nemůžeme strávit týden někde v hotelu? Nebo v lázních? Ne - my si musíme najít místo v nějaké zatuchlé jeskyni, kde je zima a pach bůhví čeho.

Když jsem konečně vyšel na světlo, slastně jsem se nadechnul čerstvého vzduchu. Do plic se mi dostal životadárný kyslík a já jsem si užíval denního svitu.

Zatím kolem mě prošel ten imbecil. Seběhl schodky
a došel až na okraj lesa, kde na mě hlasitě zavolal: "Deidara-senpai, pospěšte si, na hledání deníku máme jen den, nesmíme se zdržovat," dětským hláskem mě popohnal vpřed.

Se zavrčením jeho jména jsem se dobelhal až k němu. "Copak tě nikdo nenaučil, abys nevyřvával?! Co když tu je někdo cizí? Mohl bys nás prozradit!" vyprskl jsem mu do masky. Zahalený muž se usmál provokujícím úsměvem. Ještě, že jsem ho neviděl, jinak bych mu jednu vrazil!

"Tak pojď," rozešel jsem se do temného lesa. "Zajímalo by mě, na co Pein potřebuje ještě nějaké techniky? Má už ve sbírce tolik bijuu, že pomale neví, co s nimi a teď si zase usmyslí, že chce nějaký pošahaný deník! A já abych lítal po lese a hledal ho!
- S tebou," dodal jsem nevrle tiše poslední dodatek.

"Já jsem rád, že jsem s vámi, Deidara-senpai," ozval se za mnou dětský, vysoký hlásek. Úplně jsem cítil, jak se ten kluk za mnou tetelil blahem.

"Já tvé nadšení nesdílím," ucedil jsem. Když chtěl Tobi pokračovat ve svém mlení, jen jsem na něj hodil vražedný pohled, aby ztichnul
a už konečně mlčel! Zřejmě to pochopil, jelikož jsem zaznamenal, že uraženě odvrátil hlavu stranou a už mě přestal pozorovat. S vítězstvím jsem se usmál. Když se daří, tak se daří. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se Tobi tak rychle vzdal svého tlachání…

"Nevím, co vám na mě vadí, Deidara-senpai, snažím se být milý a vy -" rozhodil ruce do prázdna. Zatnul jsem zuby, abych nevybuchnu vztekem. Omyl… co jsem říkal minule? Když se daří? Spíše… když se sere, tak se sere pořádně! Copak nemůžu mít alespoň chvíli klid?

Zastavil jsem se, prudce jsem se otočil a natáhnul jsem ruku se zvednutým ukazováčkem. Zabodnul jsem ho do Tobiho hrudi a zasyčel jsem zuřivě: "Tak poslouchej, já jsem se neprosil o to, abych byl s tebou ve dvojici! Pouze sis přivlastnil roli Sasoriho, který byl mnohem lepší než ty! Ty dokážeš jen blbě žvatlat a když přijde na nějakou závažnou věc, tak zdrhneš! A nebo se díváš z dálky!" oddechl jsem si, že dlouhý proslov mám za sebou. Se spokojeností v obličeji jsem stáhnul ruku zpět a čekal jsem, co Tobi na to řekne. Díval jsem se, jak zaraženě stojí na místě, zjevně mu to šrotovalo hlavou, nevěděl, co říct!

S úsměvem jsem se chystal už otočit a pokračovat, ale jeho věta ve mně vyvolala znovu vztek.

"Mluvím, protože to odbourává napětí v těžkých chvílích. Myslím, že je to, to nejlepší pro uvolnění. Měl byste to taky zkusit. Tahle třeba v jednom kuse mluvit - alespoň hodinku… nebo dvě. Možná tři. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem zkusil rekord - mluvit v jednom kuse tři hodiny, bez jediné přestávky. Už mě bolela pusa, ale -" Tobiho
proslov jsem přerušil mým hlasitým řevem, plným úzkosti.

"Ty prostě nepřestaneš, nepřestaneš -" mlel jsem si pod imaginárními vousy, když jsem se otočil k němu zády a pokračoval jsem v cestě.

Tobi zformoval rty do zlého úsměvu. Jak roztomilý…

Po půlhodinové cestě, když jsme dorazili na mýtinku plnou květin, jsme se zastavili. Byli jsme dost daleko od skrýše, a tak jsem zabořil ruky do taštičky plné jílu. Nechal jsem ústa nabrat jíl a poté jsem ho zpracoval, než jsem konečně nechal vzlétnout do vzduchu plno malých broučků. Ti se rozvířili do okolí a prohledávali všechny místa.

"Nemyslím si, že by to bylo tak jednoduché. Deník s technikami by přece nebyl jen tak položený někde v lese!" zakroutil jsem hlavou.

"A kdyby ano? Tím líp, ne?"

Ignoroval jsem Tobiho a čekal jsem, až se z některých mých broučků vrátí mě informovat. Chvíli jsem čekal, než se dva ke mně rozlétli a do ouška mi zašeptali, kde je. S napětím a s nervozitou jsem se vydal za nimi, Tobi hned za mnou.

Když jsme dorazili k jednomu stromu, který mě vevnitř kmene obrovskou díru, tak jsem vešel. Tobi zatím čekal venku, jelikož bychom se tam dva těsnili.

Ve stromu jsem uviděl v rohu zakrytý listím a hlínou vyčuhující deníček. Opatrně jsem po něm přejel dlaní, abych z něj setřel ten bordel. Když se tak stalo, nadzvednul jsem ho. Hned na titulní stránce jsem uviděl velký obrázek dvou mužů, s obličeji těsně u sebe. Za nimi bylo velké růžové srdce barvy růžové. Zmateně jsem zamrkal očkama. Co to má jako být?!

Opatrně, jako by mě měla knížka kousnout, jsem jej otevřel. Hned na první stránce byli další dva muži v mileneckém objetí. Jeden druhému strkal jazyk do pusy, zatímco ten druhý mu strkal ruku do kalhot. Můj obličej dostal červený nádech. Když jsem otáčel na druhou stránku, vyrušil mě hlas Tobiho, jak na mě volá: "Máte to, Deidara-senpai?! Našel jste to?!"

"Našel jsem… - Co?" zašeptal jsem s mžitkami před očima, sledujíce další dva muže, jak se milují. Tmavovlásek tomu rudovlasému strkal penis do zadní části těla, zatímco se rudovlasý uspokojoval sám.

Polkl jsem. Zdálo se mi to, nebo tu začalo být až příliš velké vedro? Sjel jsem si rukou na triko a mírně jsem si ho povytáhnul. Když zafoukal větřík, stránka deníku se otočila sama od sebe a mě se naskytl pohled na trojici mužů. Blonďáček se nechával nadzvedávat na klíně černovlasého muže, zatímco mu zrzek skousával bradavku.

"Deidara-senpai?" vešel do kmene stromu i Tobi. Vylekaně jsem vstal, otočil jsem se čelem k zamaskovanému chlapci a deník jsem skryl za zády. S obličejem rudým jako chilli paprička, jsem mírně vzrušen řekl: "A-ano, Tobi?"

"Našel jste to?" studoval můj rudý obličej jedním okem.

"Eh - Co?"

"Ten deník, našel jste ho?" zamračil se mírně, já jsem to však vidět nemohl.

"Ah, ten," svitlo mi konečně, "ne, t-tak ten jsem nena-šel," zadrhával se mi hlas, když jsem si vzpomněl na obrázky souložících mužů.

"Vážně? A co to tedy potom schováváte za zády?" ušklíbl se zle. Jeho hlas zněl stále však dětsky.

"Nic," vyhrkl jsem příliš moc rychle. Tobi natáhnul ruku před sebe, dlaň rozevřenou, abych mu do ni vložil to, co jsem našel.

"Ne!" zakroutil jsem razantně hlavou. Když se chlapec pohnul směrem ke mně, tak jsem couvnul vzad. A jelikož tu nebylo vůbec žádné místo, narazil jsem na vnitřní stranu kmene.

Tobi stanul těsně přede mnou. Nahnul se na stranu a vytrhl mi deník z ruky.

"Tak se podíváme -" zamumlal si. Když však pohlédl na titulní stranu, zasekl se a jen upíral zrak na dva muže. Po chvíli se odhodlal i on otevřít deník a pár stran prolistoval.

"To je vskutku… zajímavé, že, Deidara-senpai?" zvednul hlavu ke mně. Stále rudý jsem přikývnul. Poté jsem rychle zakroutil hlavou.

Pod Tobiho maskou se rozhostil temný úsměv. Vytrhl jsem mu deník z ruky a vyšel jsem z kmene stromu ven na mýtinku.

"To není nic pro malé děti," zahuhlal jsem stále vykolejený směrem k Tobimu. Zahalený kluk přišel za mnou a obličejem těsně u toho mého, zašeptal: "A vás to nějak vzrušilo, že? Deidara-senpai?" přejel mi rukou po vzrušeném klíně. Počkat! Vzrušeném?! Já jsem vzrušený?

Zmateně jsem sjel pohledem k jeho ruce, která mi masírovala naběhlý penis přes kalhoty. Druhou rukou mi vjel pod hábit a tričko a jeho prsty si našli moji bradavku, kterou začal jemně třít.

"Tobi, c-co to děláš?" kuňknul jsem vzrušeně. Jeho doteky ve mně vzbuzovaly třas a vzrušení, které jsem ještě nikdy necítil. Zaklonil jsem hlavu dozadu a se zasténáním jsem vyslovil Tobiho jméno. Natiskl se na mě celým svým tělem. Nevšimnul jsem si ani, že si pozvedl do úrovně jeho nosu masku, a poté mě políbil. Vroucně, pln vášně se mi dobýval do úst. Po chvíli, když jsem se vzpamatoval, jsem se opřel o jeho hruď a vzepřel jsem se.

"Dost! Tobi -" okřiknul jsem ho, když se stále na mě tisknul. Zapřel jsem se celou svojí silou, co ve mně ještě zbyla, ale ruka mi uklouzla a já jsem přejel po jeho svalnaté hrudi až k okraji kalhot. Překvapeně jsem zamrkal. Od kdy je tak svalnatý?

Mého vykolejení využil a znovu mě dravě políbil. Svlékl mi kalhoty i s trenkami dolů k nohám, rukou mi přejel po naběhlém mužství, než mi ho silně stiskl. Odtrhl jsem se od jeho rtů a hlasitě jsem zasténal.

"Tobi…," kolena se mi podlomila a Tobi mě chytnul za pas, přitáhnul si mě k sobě a pevně mě držel.

"Jste unavený, Deidara-senpai?" díval jsem se omámeně, jak se jeho rty zvlnily do úšklebku. S ohromením, že to ten kluk vůbec umí, jsem ani nedutal. Tobi se semnou svezl na kolena. Zohnul se a jeho ústa pohltila moje přirození. Překvapeně jsem vyjeknul, jak mě polila vlna horka, vyvolaná slastí. Chtěl jsem se položit na zemi, ale nedovolil mi to. Držel mě pevně za pas, na kolenou.

"Tobi, p-přid-éj!" vyhrkl jsem, když tak opravdu učinil. Vrážel jsem mu penis hluboko do krku, prsty jsem mu přejel po zádech, dostávaje se tak pomalu k jeho masce. Když jsem ji chytil za její okraj a chtěl strhnout, Tobi mi chytil ruky a dal mi je za záda.

"Chci vidět, jak vypadáš," zašeptal jsem.

"Ne," zakroutil hlavou.

Přimhouřil jsem oči. Moc to na něj dojem ale neudělalo. S červenými tvářemi, vlasy rozcuchanými, hábitem rozepnutým a jen v tričku klečíce na zemi jsem zjevně moc drsně nevypadal.

"Ne," vyhrnul mi triko ke krku a skousl mi bradavku. Přitiskl jsem se k němu blíž, jeho hlava se natiskla na moji pokožku a já jsem tiše zasténal. Poté jsem se znovu dotknul jeho masky. "Nebudu se dívat," špitl jsem. Když to Tobi odkýval, tak jsem mu ji sundal. Maska sklouzla po jeho vlasech, které se tím i rozpustily a mě se vyskytl pohled na jeho dlouhé, tmavě černé vlasy. Udiveně jsem vydechl úžasem. I když jsem mu stále neviděl do obličeje, tak tahle vypadal na víc, než jak se dělal.

Tobiho jazyk sjel po mém bříšku až k údu a jemně mě za něj vzal. Prohrábl jsem mu rukou vlasy. Byly jemné a proklouzly mými prsty jako hedvábí. Přitiskl jsem si jeho hlavu víc na mé přirození, až se začal kuckat. Po chvíli ale přestal a s mumláním pokračoval v práci. Po chvíli své tempo zrychlil a já jsem se tak udělal do jeho rtů. Unaveně jsem sklouznul do jeho náruče, hlavu jsem si položil na jeho hruď a tiše jsem oddechoval.

"Tohle bude jen mezi námi! Nikdo se to nedozví!" hlesnul jsem na něj. Když jsem ucítil, jak se jeho ruka pohnula a pohladila mě po zádech, věděl jsem, že to nikomu neřekne. Tedy… alespoň jsem si to myslel.

Z naší chvilky nás vyrušil maličký brouček, který ke mně přiletěl a do ouška mi zašeptal, že kousek od nás, asi kilometr na sever, našli další deník. Tentokrát by měl být pravý.

Podíval jsem se na Tobiho tvář, na které se už vyjímala jeho oranžová maska. Poté na mě hodil oblečení, abych se oblékl. Když jsem tak učinil, tiše jsme se rozešli k místu, kde by měl deník být.

Nakonec, když jsme k deníku přišli. Ujal se ho Tobi. Prozkoumal ho a kývl na mě ve znamení, že je to on. Usmál jsem se na něj, avšak jsem nic neříkal. To, co se odehrálo před chvilkou, mě zasáhlo víc, než jsem si myslel. Nevěděl jsem, co na to říct, jak se k němu mám teď chovat?!

Tobi to ale vyřešil za mě. Při cestě zpět si mě přitáhl k sobě. Ruku mi obtočil kolem pasu a ve druhé držel deník s technikami.

"Tohle mi Hidan neuvěří," zašeptal jsem.

"Ale uvěří," pohladil mě po boku. Poté jsme mlčky vyrazili do Akatsuki skrýše.

The End

28. kapitola – Pein trojice

Mon, 09 Aug 2010 14:57:29 +0200

Pozn. Aut.: Další kapitolka. Doufám, že se vám bude líbit, páč já s ní moc spokojená nejsem, i když nevím, proč. :D

Peina nazývám tu jako Pein, ale ty dva jsem prostě nevěděla jak, takže jim říkám pořád stejně. :D Jinak doufám, že to dlouhovlasý je chlap a ne baba. :D No... když tak si představujte, že to je muž. :D ^^

Takže přeji příjemný čtení, May D. ^^

28. kapitola - Pein trojice

,,Nemusíte to dělat, jestli nechcete," namítl jsem tiše při cestě. Kakashi se na mě pousmál, odvrátil hlavu a mlčky jsme šli ke klubu.

Věděl jsem, co tohle Kakashiho gesto mělo znamenat. Byl smířený, chtěl to udělat a nic a nikdo ho nepřesvědčí o opaku. A kdo za to může? Já…
Zase kvůli mně budou umírat milované osoby a já s tím nic nenadělám.

Před klubem jsme se rozdělili. Já jsem sám vešel do domu a Kakashi chvíli počkal. Měli jsme oba plán. Zatím co já budu v pokoji s Peinem, on se vkrade do klubu. Schová se do vedlejšího pokoje, kde se zamkne a tam setrvá.

,,Zvládnete to?" ujistil jsem se plaše.

Muž přikývl. ,,Už jsem musel dělat horší věci a věř mi… tohle je hračka."

Když jsem se stále na Kakashiho nedůvěřivě díval, zvedl mi bradu prsty a jasně mi řekl: ,,Neboj se o mě, Naruto… já to zvládnu. Hlavně ty se drž. Nevíš, co na tebe může Pein nachystat a kdyby něco - křič!" s tím ode mě odstoupil, abych mohl vejít do dveří. Se srdcem až v krku jsem otevřel dveře a vešel jsem. U recepce na mě čekal už Yuki. Opíral se o desku stolu a vítal mě úsměvem.

,,Zákazník je už u tebe v pokoji." Prošel jsem kolem něho, jeho věta ve mně nevyvolala žádný emoce. Tak, tak jsem se držel, abych nezkolaboval. Cítil jsem, jak se každý můj krok stává váhavějším. Mozek na mě křičel, abych to otočil a vypadl odsud! Nemohl jsem ale… věděl jsem, že pokud tenhle zpropadený úkol od Yukiho neudělám, nepustí mě odsud. A tak jsem stanul před mým pokojem. Oči nalepené až na dveřích, poslouchajíce, jestli něco nezaslechnu. V pokoji bylo ale ticho, jako by tam nikdo nebyl.

Díval jsem se, jak se má ruka sama od sebe zvedla, přesunula se ke klice a stiskla ji. Dveře se zaskřípěním otevřeli dokořán, ale já jsem stále stál na místě, přemlouvajíce se, abych tam vůbec vešel.

Nakonec mě mé nohy znovu zradily a já jsem rozpohyboval celé své tělo. Vešel jsem do pokoje. Díval jsem se na protější stěnu, ani jsem se nepohnul. Když se však pokojem rozezněl ledový, vtíravý hlas, který mně zasáhl jako z čistého nebe blesk, prudce jsem se otočil.

,,Ani mě nepozdravíš,… Naruto?"

Můj modrý pohled se vpil do těch oranžových. Ne, nebyl oranžový - u panenek to byla tmavě žlutá, která se ke konci měnila do tmavě oranžové barvy, skoro až do červené.

Snažil jsem se ovládnout svůj třas, avšak mé ruce se rozpohybovaly a konečky prstů se mi začaly třást. Stále jsem se však díval na rezavého muže s piercingy v nosu a v uších. Pod jeho pohledem jsem se mírně ošil. Byl mi nepříjemný a to dost!

Jen jsem čekal, kdy na mě zaútočí, protože… řekněme si to na rovinu. Nečekal jsem, že se bude ohlížet na Yukiho pravidla. Jenže… když se muž s úšklebkem opřel zády o dveře, které již byly zavřené, jeho ruka vylétla z pod pláště jako blesk. Nestačil jsem to ani zaregistrovat.

Jako kouzlem za ním vyšli dva muži, jako by se za ním jen schovávali. Díval jsem se na to, jako blázen, prosíce, abych to všechno přežil.

Dlouhovlasý muž, stojíce na pravé straně Peina vykročil směrem ke mně spolu s hromotlukem, který stál po Peinovy levé straně. Moje odvaha, která už tak byla pod bodem mrazu klesla ještě níž.

Začal jsem couvat, těkajíce z hromotluka na dlouhovlasého, mladého muže. Když jsem narazil na stěnu, tak jsem zůstal zděšeně stát. Oba dva muži se ke mně přesunuli v okamžiku, každý mě sevřel za jednu paži. Tiše jsem syknul nad jejich hrubou silou.

,,Co to ode mě chcete?! Nejste tu jen tak…" vyjekl jsem, zmítajíce se pod jejich sevřením.

Střapatý muž kývl k mužům a pohodil hlavou směrem k posteli. Zornice se mi rozšířily nad věcmi budoucími. ,,Nechcete snad -! To ne -!" blekotal jsem zmateně a vyděšeně. Snad mě tu nehodlá znásilnit? Já jsem počítal s tím, že mě unese a zabrání mu v tom Kakashi, společně Peina odkrádlujeme
a půjdeme šťastni domů. Sakra, to jsou tu samí nadrženci?

Muži mě dovlekli až na postel. Hromotluk si mě posadil na klín a dlouhovlasý muž si sedl z boku, nohy propletené s těmi hromotlukovými.

Seděl jsem uprostřed nich, obklopen jejich těly. V očích se mi zračila nenávist smíšená se strachem. Díval jsem se na Peina z postele, jak přechází po pokoji. Přenášel se z jedné části pokoje na ten druhý, tak ladně, jako by to byl jen přelud, jen noční můra. Nakonec zůstal u okna, dívajíce se ven.

,,Vždy jsem si myslel, že držím pevně svoji organizaci pohromadě. Myslel jsem si, že jsem všechny její členy zmanipuloval a že se budou řídit mými rozkazy. Potom ale přijdeš ty a naráz mám o dva míň."

"O dva míň?" nechápal jsem z prve.

Pein se na mě otočil, v očích vztek. "Možná tohle ti osvěží paměť," zabodl svůj hněvivý pohled do dlouhovlasého, který si natočil moji hlavu k sobě a dravě mi polapil rty.
Narážel jazykem do mých zubů tak silně, až jsem začal pochybovat o tom, jestli to je člověk. Zjevně muselo jeho tělo obsahovat velké množství chakry. Myslel jsem si, že mi snad rozbije zuby, a tak jsem raději povolil a vpustil jsem jeho jazyk do mých útrob. Vpadl do mě jako blesk, překvapením jsem zaklonil hlavu dozadu, tím jsem se opřel o hromotlukovu hruď. Najednou jsem přestal vnímat. Můj mozek začal stávkovat. Už jsem nevnímal jejich vzdechy a ani ty moje. Moji mysl naplnil obraz Itachiho a Kisameho. Viděl jsem, jak je Pein posílá za mnou s tím, aby mě jen omráčili a přivedli k němu.
Poté se dlouhovlasý muž ode mě odtrhl a obraz zmizel. S tupým výrazem jsem se díval před sebe. Neřešil jsem, že jsem měl moje a nebo jeho sliny kolem rtů. Nebo to, že jsem je měl napuchlé a červené od líbání.

"Už sis vzpomněl?" uchechtl se Pein.

,,Stačilo mi to připomenout normálně," odsekl jsem nakonec, když jsem se vzpamatoval.

"Pán nerad vysvětluje," otřely se hrubé rty hromotluka o můj lalůček. Odporem jsem se otřásl. Pein se jen na mě ušklíbl.

"Jsem tu hlavně skrz Itachiho. Vím, žes ho oblbnul!! A navrhuji ti kompromis," stoupl si přede mě, před postel a shlížel na mě. "Ty mi řekneš, kde je Itachi a já tě nechám jít. Příště se ale už utkáme na život a na smrt, co ty na to? Férová nabídka, ne?"

V hlavě mi to šrotovalo o sto šest. Kdybych Itachiho prásknul Peinovy, nechal by mě jít a byl bych ušetřen jeho přítomnosti a… jiných věcí. Ale zase na tu druhou stranu… Itachiho jsem svým způsobem miloval. Bylo v něm něco, co mě dokázalo odrovnat, okouzlit, naplnit mě štěstím a radostí. Nedokázal bych ho zradit… ne potom, co se mezi námi stalo.

Nechci, aby se mu něco zlého stalo. Chci ho vidět konečně žít a ne sloužit zlu a dělat ty věci, které se mu příčí. Chci ho vidět šťastného… i on si zaslouží štěstí a lásku - kohokoliv. S odhodláním jsem se podíval do Peinových očí.

"Se mnou si dělej, co chceš, jeho nech být!"

Díval jsem se, jak Peinovy oči ztvrdly vztekem. "Jak chceš," vyprskl na mě vztekle. Mávl rukou směrem k mužům a sám odešel zamknout dveře.

Dlouhovlasý muž se zatím přisál k mému krku, zatímco hromotluk mi držel ruce nad hlavou a vysvlékal mě z trička. Nakonec se mu to podařilo a dlouhovlásek se znovu přisál k mému krku. Sjížděl jazykem nahoru a dolů, občas mi skousl místečko a poté ho ošetřoval polibky. Držel jsem jazyk za zuby, oči křečovitě zavřené, aby ze mě nevyšel ani jeden sten, jak se mi líbila jeho pozornost. Hromotluk si mě zatím nadzvedl, stáhnul mi kraťase i s trenkami a znovu si mě položil na klín. Když jsem ucítil, že se postel mírně zhoupla, otevřel jsem oči. Můj pohled padl na Peina, který si zrovna sundával Akatsuki plášť. Zahodil ho bokem a mě se naskytl pohled na jeho tělo, které měl ještě zakryté pod tričkem a kalhotami. Ani jsem si nevšiml, že se dva muži za mnou stačili svléknout, jak jsem byl pohlcen Peinovým vypracovaným tělem.

,,Řekni, Naruto… přitahují tě muži?" naklonil se ke mně s leskem v očích, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbil.

"Eh?" byl jsem překvapen jeho otázkou. Pootevřel jsem ústa v peprné odpovědi, ale moje hlava byla natočena na pravou stranu a rty uvězněny v polibku dlouhovlasého muže. Zatímco co muž za mnou mi přejížděl prsty po bradavkách a jazykem po krku, Pein si vysvlékl tričko se zbytkem oblečení a natiskl se ke mně. Dlaněmi mi přejížděl po bříšku, kde jsem měl pečeť.

,,Jak něco tak mladého a nezkušeného může nést moc Kyuubiho?!" mumlal si. Sklonil se a políbil mě na pečeť, která reagovala jeho dotykům a začala silně tepat. Zasyčel jsem bolestí. Co to tam sakra provádí?!

Pein mi jazykem vjel do pupíku. Dlouhovlasý muž opustil mé rty a přesunul se přes krk dolů. Slastně jsem zasténal, zaklonil jsem hlavu a opřel jsem si ji o mužovu hruď. Dlouhovlásek mi skousl bradavku a přitom tiše zasténal. Pein mi přejel ještě jednou po pečeti jazykem, než sjel níž a jazykem se jen tak, mimochodem, dotkl mého naběhlého údu. Z mých úst se vydral hlasitý sten. Když do mě dlouhovlasý muž zasunul hned dva prsty, zornice se mi rozšířily překvapením. Díval jsem se nahoru, do zrcadla a sledoval jsem jak mě všichni tři dovádí k vrcholu. Sjel jsem pohledem na Peina, který se na mě křivě usmál, poté sklonil hlavu a pohltil můj úd do svých úst. Hlasitě jsem zakřičel jeho jméno.
Dlouhovlásek se odpojil od mých bradavek a slastně mi do ucha zašeptal: "Líbí se ti to, maličký?"

Zatnul jsem zuby, abych nevydal už ani hlásku. A nechal jsem se dovést Peinem k vrcholu. Po chvilce se semnou zatočil svět a já jsem se ztratil ve vesmíru. Díval jsem se na všechno jakoby z dálky. V rukou jsem křečovitě mačkal peřinu, mé zuby povolily a aniž bych chtěl, zakřičel jsem znovu slastí Peinovo jméno.

Muž se střapatými vlasy nakonec zvedl hlavu a jazykem ze spodního rtů slízal mé sperma. Naklonil se ke mně blíž a uvěznil moje rty v polibku. Líbal mě dravě a vášnivě. Jeho prsty se rozeběhly po mém těle.

"Posuň se trochu, maličký," zašeptal mi do ucha znovu dlouhovlásek. Nalepil se na mě a já jsem se i s Peinem pořád u sebe odšoupl trochu bokem. Tím jsem slezl z hromotluka a sedl jsem si…

,,AH… NE!" vyjekl jsem, když se do mě narval na celý příraz jeho penis. Snažil jsem se to vydýchat, ale nadali mi možnost. Hromotluk mě začal nadzvedávat a já jsem jen přivíral oči slastí, jak do mě jeho penis narážel.

Opřel jsem se rukama o dlouhovláskovy stehna, přitom se Pein ke mně přiblížil s šelmovským úsměvem. Kulil jsem oči, co to dělá, až později mi docvaklo, že si mě chce vzít společně s tím dlouhovlasým.

Jednu ruku jsem stále měl položenou na jeho stehně, zatímco tu druhou jsem se zapřel do Peinovy hrudi.

"To nemůžete! Nevejde se to už do mě!" zajíkl jsem se.

,,Ale vejde," skousl mi naposledy spodní ret, poté se začal věnovat mé spodní části. Hromotluk sundal moji ruku z jeho hrudi a položil si ji na svůj vztyčený úd. Zafuněl slastí, když s ní pohnul a moje ruka sklouzla dolů a zase nahoru.

Zavřel jsem oči, abych ovládl své tělo. Abych odpor odehnal a nepozvracel se.

Pein mě trochu víc nadzvedl a narval se do mě taky. Zařval jsem bolestí, z očí mi steklo pár slz, které slíbal.

Poté se oba dva ve mně pohnuli a já jsem myslel, že vyletím z kůže. Moje tělo naplnila slast a rozkoš. Zpracovával jsem hromotluka rukou, zatímco se ve mě pohybovali dva muži. Slyšel jsem je sténat - všechny tři. Pein mě objal, nehty znovu přejel po pečeti na mém bříšku. Zasténal jsem, když mi hromotluk vzal do úst penis a přizpůsobil se pohybům těm dvěma. Po chvíli jsem cítil, jak do mě dlouhovlasý zatnul nehty a s výkřikem se do mě udělal, následoval jsem ho hned. Po mě došel vrcholu Pein. Unaveně a vyčerpaně jsem dopadl na Peinovo tělo a nechal jsem se znovu vyšvihnout na hromotlukův klín. Dlouhovlásek mě nabodl na jeho úd a začal se mnou pohybovat. Zmoženě jsem sténal, oči se mi klížily, ale tělo stále žilo. Cítil jsem, jak se mi úd znovu probouzí k životu. Hromotluk převzal velení a začal si mě nadzvedávat sám, zatímco se dlouhovlásek přemístil a rukou mi zpracovával penis.

Zaklonil jsem hlavu a celé mé tělo se převážilo do zadu. Kdyby mě nechytil Pein ze zadu, určitě bych spadl. A tak jsem se v objetí Peina pohyboval na hromotlukovi s rukou dlouhovláska v mým klíně.

Nakonec
to netrvalo dlouho, oba jsme vyvrcholili a já jsem se nechal vtáhnout do náruče šéfa Akatsuki. Něco tiše zamumlal svým dvěma společníkům a ti se zdekovali a odešli z místnosti, v rukou držíce své oblečení.

Pein mě položil na postel. "Doufám, že sis to užil, Naruto," zasmál se tiše, přejížděje pohledem po mým těle.

"Věř mi, Naruto, že kdyby byl čas, zůstal bych tu s tebou a dali bychom si ještě jedno kolo, ale bohužel to nejde. Mám ještě jednu záležitost… nedořešenou," sklonil se ke mně a naposledy mě políbil na rty, přehodil přes mě satén, oblékl se a z kapsy vylovil váček peněz.

,,Tady," hodil mi váček na postel, ,,mělo by ti to stačit. A Naruto? Nezapomeň, příští setkání bude na život a na smrt," s tím zmizel z pokoje.

Unaveně jsem zavřel oči. Ani jsem se nenadál a dostal jsem se do krásného spánku. Nechal jsem se unášet v nevědomosti, když mě vyrušil tichý zvuk a sten.

Nechtěl jsem, ale stále unaven jsem rozlepil víčka.
Můj pohled padl na Kakashiho tvář.

,,Děje se něco?" zamumlal jsem ještě ve spánku.

"Ti tě teda zřídili. Kolik jich bylo?!"

,,Tři - Pein a ještě dva jiní," odhodil jsem unaveně satén. Kakashi mě přejel pohledem, jeho barva v obličeji dostala bledší odstín.

,,Naruto?"

,,Ano?" zvednul jsem pohled.

,,Oni tě nemučili, že?" poukázal na mé nahé tělo, poseté cucfleky.

,,Eh…," sklopil jsem pohled a podíval jsem se na sebe. Moje tvář zrudla rozpaky, když jsem si vzpomněl, co se tu odehrálo.

,,Raději bych to nerozebíral," stáhnul jsem na sebe znovu satén. "Vy jste nic neslyšel?"

"Eh… ne. Nepustili mě sem. Všimli si mě, když sem přišel zadním vchodem, no… ale hlavní je, že žiješ," zasmál se nervózně muž.

,,Kakashi!!" dostal jsem tik do oka.

Smrt, můj anděl strážný 2/2

Sun, 08 Aug 2010 11:00:00 +0200

May Darrellová: Omlouvám se, ale povídku jsem musela rozdělit na dva díly, jelikož mi blog neumožnil ji zveřejnit celou. Hold... Mia-san se nám rozepsala :D

Druhý den si užívám slastného volna. I když se necítím zcela v pořádku. Domácí hustá atmosféra zde pobývá, ačkoli Kushina odjela na lékařské vyšetření. Jsem doma sám, a přesto se třesu. Doléhá na mě tíseň, strach z věcí budoucích.

Zamyslím se nad větou, jež má kamarádka včera vyřkla.

"Hodně tě trápí tvá nynější situace, že? Poznám to na tobě. Dlouho ses neusmál."

Páni, úplně jsem zapomněl se smát. Vytvářel jsem umělou atrapu, nahrazující smích... Vážně jsem se pomalu utápěl v tekutém písku, jenž mě vtahoval do nicoty?

Z myšlení mě vytrhnula příchozí osoba. Kushina se vrací z městského výletu. Spolu usedáme ke stolu a vysvětluje kroky, pomocí kterých budou lékaři postupovat.

Hltám každé slovo... Na operaci půjde bůhvíkdy, zatraceně... snad nakonec vyjde matka s pouhými jizvami a konečně si uleví od bolesti...

Jako malý jsem mnoho času trávil s Kushinou v nemocnici. Neustále se v jejím zdraví objevovaly další a další nemoci... Bál jsem se, že umře a teď? Nechci ji vidět zas v tom bezmocném stavu...

Jo, hold mám opět nad čím přemýšlet.

"Dnes pojedeme s taťkou nakupovat. Nechceš jet taky? Mohl by ses stavit u Shizune." Návrh, který mi matka předložila, jsem považoval za ten nejroztodivnější, ale přesto jsem měl jasnou odpověď.

"Super." Jako střela otevírám šatní skříň a vytahuju oblečení. Ani ne za minutu stojím v celé své nádheře uprostřed pokoje a čekám, kdy vyrazíme. Minato dávno čeká s autem před domem.

Nasedá se a jedeme!

Otec zastaví na parkovišti, já vysedám a vyrážím směr "sestra". Šlapu celkem velký kopec, ale neustupuju, protože radost v mém těle je nezadržitelná. Zhluboka oddechuju. Vrazím do bytovky jako válečný nájezdník a bouchám na dveře.

Otevřou se dveře a do náruče mi samovolně skočí desetiletá Sakura.

"Ahoj, pašíku, moc jsem se na tebe těšila." Nezaráží vás ta přezdívka? Mne absolutně ne... Já a ti dva... naprostí pašíci. Láskou bych je snědl.

"Naruto, takže si dorazil." Ozvalo se polohlasně z ložnice. Vejdu do dané místnosti a najdu tam svou těhotnou sestřičku. Zaráží mě několik faktorů... Tma v místnosti působí spíše depresivně než úlevně, a proč nevidím Shizune se usmívat? Sednu si k ní a rozpovídáme se, ale po chvilce si vyžádají pozornost Sakura s Obitem. Zvednu se a společně zavítáme do dětského pokoje. Chrlí na mě jednu poznámku za druhou a mě napadne jediná činnost, která mě zachrání, rozesměju se na celé kolo. Od srdce... Chyběli jste mi, pašíci...

Na posteli se rozbliká mobilní telefon. Určitě vyúčtování za zprávy... no potěš koště.

Pomoc a zájem druhých mě těší, avšak odhání...

Přesvědčení pomoci si sám do kouta mě zahání...

Spletitá síť nevysvětlitelných myšlenek mě dostala.

Zřejmě chvíle na novej začátek nastala...

Čtu znova a znova. Sasori... Ač nechci, skláním hlavu a z očí mi samovolně kanou slzy smutku. On se nevrátí... Začne od začátku někde jinde. Už se nikdy nenaskytne příležitost se pošťouchnout... popást se pohledem na jeho osobu... Hlavou mi proběhne letmá vzpomínka na jednu neobyčejnou větu, kterou mě párkrát počastoval.

"Kam jdeš, hrnečku?"Tohle mě vždy dokázalo dostat do kolen, nyní se slzy ještě více rozrazí po mém obličeji...

Vzpomenu si na dvě hyperaktivní děti a vzchopím síly, nemohu se před nimi přece zachovat jako baba. Obejmu je a raději se s nimi zahledím na spuštěný film.

Po dvou hodinkách uslyším z chodby hlasy rodičů. Hlasitě si vzdechnu. Nechci jet domů... tady se cítím bezpečně a milován...

"Naruto, musíme vyrazit nebo se nám některé mražené věci roztečou."

"Hm." Pohledem se zapíchnu na Shizune.

"Prý Minato bude mít odpolední a Naruto ranní, navrhla jsem mu, že jestli bude chtít, může celý týden pobýt u nás. Odsud se snadno dostane do práce a děti si konečně užijí trochu těch prázdnin." Zmínil jsem se, že svou sestru miluji? Nadevše miluji... Jeden háček však tu vyvstává...

"Uvidím, Shizune, domluvím se ještě řádně s rodiči a pro případ si zajistím i odvoz, ju?"

"V neděli napiš, zda mám pro tebe přijet."

"Dobrá." Zvednu se z křesla a pomuchluju se s prcky a i se setrou. Nazuju si boty a s mučícím pocitem odejdeme k autu.

Cítím se hrozně. Víte proč? Když jsme si minule náruživě vyměňovaly názory, padnula tam i zmínka o Shizune.

"Nevím, proč by ses měl cpát k sestře, která jen zvrací a naříká!"

Polévá mě šílené horko. Toužím řvát a vytrhat si vlasy. Otupit rozum bolestí.

Jak z tohohle ven? Ačkoli jsem plnoletý, výdělečně činný muž, bojím se své vlastní matky. I psi jsou proti mně nevzdělanci, protože já poslouchám na slovo...

Dorazíme domů, uklidíme nákup a já zatoužím po svobodě... nenásilné a sladké svobodě.

Vytáhnu malý batoh, vložím do něj sešit a tužku, do mobilu zapojím sluchátka, nasadím kšiltovku a brýle. Vklouznu do jedné poloprázdné místnosti a vyhledám potřebnou věc. Kolo. Rychle dofouknu duše a nasednu. Před domem se rozjedu a upaluji od této zakleté budovy pryč...

Neutíkám, pouze potřebuji klid na psaní své další básně, určené pro Sasoriho.

Dojedu do cíle a zjistím, že od potoku, kde trávím své chmurné chvilky, mě dělí vysoká tráva. Nevadí... Kolo tlačím při sobě a poté jej položím. Poslední kroky a stojím před vyschlejším potůčkem. Rukou pohladím čirou hladinu vody. Chladí... dokonce i mou rozbolavělou duši.

"Au!" No... zapomněl jsem, že v létě se tu vyskytuje hojné množství otravného a kousavého hmyzu. Na obranu si sundám kšiltovku a mávám kolem sebe jako dezorientovaný psychopat.

Po chvíli se posadím na kámen a vytáhnu potřebné věci ke psaní. Pustím se do tvorby, ale nenacházím vhodná slova. Peru se s básní ještě nějakou dobu, než vstanu, posbírám věci a odejdu. Vyzvednu kolo a vyjíždím na asfalt.

Jsem rozčílený, nervózní a náhle i bezmocný. Silou šlápnu na pedále a rozjedu se nezávratnou rychlostí. Vztek ve mně doutná a znova se z očí vypustí proud slz. Přese všechno ujíždím dál. Přidám více na síle mých nohou... a náhle mi noha sklouzne a kolo nebezpečně zavrávorá.

Chci nabourat... MOC! Utrpět bolestivé rány na těle. Utopit se v krvi...

Něco mi zabrání v další podlé činnosti. Pud sebezáchovy. Ruce udržují řídítka a nohy získávají balanc. Zastavil jsem. Roztřeseně se dívám na své končetiny. Cítím pálení... zraněný nejsem, pouze mi vyraší několik modřin... Málem jsem se zabil...

Nasednu na můj dopravní prostředek a během dvou minut dorazím domů. Praštím sebou na schod a upřeně zírám před sebe. V hlavě chaos. Víte co? Kašlu na rozebírání svých sžíravých myšlenek, hodím si sprchu a dopíšu báseň...

Po vydatné horké koupeli jsem připraven tvořit. V ruce připravené potřebné nástroje a hudbu jako kulisu. Po urputném vnitřním boji posílám Sasorimu další změť pocitů...

V koutě sedíš bezmocný a sám,

zesináš jako starý ztrouchnivělý trám.

Zákeřné myšlenky lákají tě na cizí stezku,

nutí tě zapomenout na vše rychlostí blesku.

Avšak co ti říká tvé čisté srdce?

To ono ti nakazuje "Sasori, ztrať se?"

Stinné pavučiny tvůj upřímný pohled halí,

a z pravého já ti zbude kousíček malý.

Strach a bolest nemá žádné vyhraněné meze.

Myslíš si, že tě jen tak nenajde? Kdeže...

A víš, kdo tvou křehkou duši ohřeje?

Přátelé, Sasori, přátelé...

Nesmíš odejít... Nepodlehni tomu nesnesitelnému pocitu… Buď silný…

Psaní mě dočista vyčerpalo. Jakmile se má hlava dotkla polštáře, usínám...

Probudí mě šílené skučení. Pohled z okna mě uvede do rozpaků. Silný vichr ohýbá větve stromu a vytváří s listy šílené nesrozumitelné útvary. Obloha bliká jak signalizační světlo a celá tahle polízanice vypadá, jako by měla nastat hotová apokalypsa. Pohltí mě strach. Přikryju se peřinou a nutím se usnout... Nemůžu... Oči mě nutí dívat se na souhru hromů a blesků.

V pokoji se otevřou dveře a do místnosti vejde má matka.

"Děsivé počasí, že? A navíc Minato v tomhle marastu jel do práce." Sakra mlč, říkám si v duchu. Vím o otci. Nesmí se mu nic stát... bude v pořádku... stoprocentně.

Zamrmlám nesrozumitelné "hm" a překvapivě se propadnu do říše snů.

Otevřu oči. Nakloním hlavu doleva a zamžourám na číslíčka budíku. Deset hodin. Neochotně se vyhrabu z postele. Cestou potkám psa a nějaké kočky. Bože, to je zvířat, neodpustím si malou poznámku. Zavítám ven, kde zahlédnu Kushinu pobíhat po dvoře, jak zalévá květiny.

Odeberu se raději zpět do vychladlé místnosti. Převléknu se a připravím si něco malého k snědku. Převaluji sousto v ústech a nemohu mu přijít na chuť. Vzdávám jídlo... Raději poklidím v té své malé komůrce, jež nazývám pokojem...

Otevřený notebook, hudba ve sluchátkách a mé oči rejdící po internetu. Mou činnost přeruší příchozí Kushina.

"Co kdybych udělala koláčky?"

"Hm... Já nemám chuť." Strohá odpověď vyvolala nečekanou reakci.

"Co je s tebou, kdo ti zranil srdíčko?"

"Nic mi není." Odsekávám kousavě.

"Nic? Už se v tobě nevyznám." Ha, ironie nás zase poctila návštěvou. Já se nevyznám v tobě, matko!

Ani netuším, jak se všechno seběhlo, ale další neskutečná hádka byla na světě. Akorát že mluví, spíše křičí, Kushina.

Nepamatuji si, co všechno mi vykládala, ale z transu mě nyní probrala překvapivá věta.

"Pořád jenom Shizune, Shizune. Kvůli ní by ses roztrhal a na mě každej sere. Dokud chodím, tak je všechno v pohodě, co? A až se něco podělá, vy budete v háji. Dělejte si, co chcete. Klidně si sbal kufry a jdi... chytněte se spolu za ruce a táhněte třeba do prdele!"

Jak rád bych odpověděl "s radostí", ale jakmile bych jednou odešel, nikdy více bych nepřešel práh tohoto domu. Neexistovalo by "MY", ale jen já… jen já...

Svorně sklopím hlavu... nikomu netoužím ublížit, ani Kushině.

"Nikam přeci nejdu" odpovím potichounku a hurikán ustane... Matka si vydobyla vítězství. Gratulace.

Dostanu chuť se projet. Nasednu na připravené kolo, telefon uschovám do kapsy a vyjíždím.

Usadilo se ve mně mnoho emocí... vztek, smutek, beznaděj, trpkost, úmornost a další a další...

Cítím se sám, topící se ve vlastním zmatku. Přidávám na rychlosti a nebezpečně se řítím z prudkého kopce. Nevnímám okolí, a proto nespatřím, že najíždím přímo do svodidel, za kterými se rýsuje hrozivě vypadající prohlubeň, plná kamenů, dřeva a občas se zatřpytí i úlomek skla.

Prudce zabrzdím, ale jelikož mé brzdy nikdy nikterak nefungovaly, chabý pokus byl pokořen...

Vyletím do vzduchu a poté prudce dopadnu. Nahlas vykřiknu bolestí. Ztěžka lapám po dechu, protože krkem mi projelo sklíčko. Dusím se vlastní krví.

Lesem se ozývá zvuk přijaté smsky. Opatrně rukou nahmatám dotyčný předmět.

Celkem mi to vzalo slova.

Tvý rádky můj mozek klovaj...

Momentálně když přemýšlí mi srdce,

mozek místo něj tluče prudce...

I když spoustu přátel mám,

odháním je od sebe - proč, to nevím sám...

Ah, Sasori, přece ses ozval. Cítím, že mě má životní energie zrazuje a opouští.

Musím... musím mu odepsat...

Mozek zůstane ti jako orgán celý,

ale kdo tvé pošramocené srdce zacelí?

Někdo tvé rány ošetřit musí,

jinak se tvá duše utrpením udusí.

Srdce ti obvážem, zalepíme náplastí,

už nebudeš stát nad černou propastí.

Konečně otevři svá dvířka k srdci,

máme tě rádi, Sasori, přeci...

Nyní ti však musím dát sbohem,

mám urgentní schůzku s pánem Bohem...

Ležím tu potřísněn vlastní krví,

ty jsi ten, kdo to ví prvý...

Udělej pro mě věc jedinou,

jdi tou správnou rovinou...

Na rozloučení ti pouze zamávám,

hloupé, že se teď vzdávám...

Nemám dostatek síly se zvednout,

barvy těla začínají mi blednout...

Poslední má slova vyřčená,

má láska k tobě je již ztracená...

Ale i tak navzdory,

miluji tě, Sasori...

Překvapilo mě, že jsem dokázal za pár minutek zplodit tohle dílo... Ale musel jsem se s ním rozloučit...

On byl mým stéblem naděje...

Vykašlávám krev a vidím mlhavě. Než zavřu oči úplně, zaslechnu melodii. Oh, ano... Sasori mi jistojistě volá... Tóny smutně znějící písně... má nejmilovanější... krásné zakončení mého života... A ten vyprchal právě teď...

Hodí se poslední báseň, jež jsem složil kdysi ve slabé chvilce. Věnuji jí někomu, jež ke mně vztahuje ruce... Smrti, ta je pro tebe a přísahám, že už nikdy nesložím jedinou sloku, jediný rým...

Odpoutávám duši svou,

život přestává být moji hrou.

Sbohem mé chabé štěstí,

provázej mě mrtvolná neřesti.

Sbohem mé věčné zdraví,

to bolest se dostaví.

Sbohem má prázdná lásko,

miluj mě, má temná chásko.

Vím, jdeš si pro mou osobu.

Bdím, půjdu s tebou do hrobu.

Čekám na tvé pevné objetí.

Staneš se mou láskou století.

Poslední polibek daruj mi na rty.

Mou láskou budeš, smrti, pouze ty!

Má duše se zahřívá v něčím náručí. Smrt mě objímá a konejšivě chlácholí.

"Naruto, nemusí to takhle skončit." Kostnatými prsty mi pročechrává vlasy.

"Daruji ti život..."

"Nevím, zda chci nadále žít."

"Mnoho lidí tě miluje."

"Já umřu a život půjde dál... časem zapomenou."

"Sakra, Naruto, podívej!" Smrt máchne rukou a přede mnou se objeví obraz... obraz muže, který brečí a zoufale chodí s mobilem z jedné strany místnosti na druhou.

"Sasori." Můj hlas trpí známkou lítosti a smutku.

"On tě potřebuje."

"Smrt nerozdává životy jen tak. Proč já?" V očích se mi lesknou slzy... i duše pláčou...

"Jsi zvláštní. Obáváš se, že někomu ublížíš, a proto ničíš raději sám sebe. Dodáváš sílu zraněným, ač ty sám jsi raněný."

"Určitě tvůj dar není zadarmo, že?" Usměju se.

"U mě slouží pravidlo - Život za život."

"Ah." Vyklouzne ze mě jen.

"Chci Kushinu. To ona tě vrhla do mého náručí."

"Nikdy."

"Naruto, proč chráníš její život? Jaký smysl představuje její existence? Ona bude ničit dál. A tvá smrt? Přinese utrpení tvým blízkým a obávám se, že Sasori se zhroutí nadobro."

"Osoba, po které toužíš, ti jen tak nepředhodím k nohám. Dala mi život, dala mi smrt. Miluji ji a nenávidím zároveň, ale ona... starala se o mě, udělala první poslední... Jestli mám volit mezi matkou nebo přáteli, vyzní to možná krutě, ale Kushinu nechci zabít. Měla těžký život, proto se stala takovou cholerickou osobou."

"Sasori měl též kruté žití."

"Navždy budu bloudit ve světě zatracení. Neodpustím si, že jsem Sasorimu ublížil, kdybych mohl, vzal bych si jeho trápení na svá bedra." Pravda...

"Prošels." Pronesla zvonivě Smrt.

"Prosím?"

"Máš andělské srdce. Dokázal si mi, že tvůj život není marný. Rozsvítíš temnou místnost, ozvučíš tiché prostředí a svým bytím přineseš štěstí mnoho ztraceným a neztraceným existencím." Smrt přitiskne chladné rty na mé. Zavírám oči.

"Slibuji, že se vše zlepší... Budu tě a tvé blízké chránit. Stanu se tvým andělem strážným... Žij, Naruto!"

Otevřu splašeně oči. Les, slunce, kameny, krev a mé raněné tělo. Vrátil jsem se! Pohnu končetinami a zkonstatuji, že jsem neutržil žádné zlomeniny. Jen krk mám v jednom ohni. Sklo se sice zarylo hluboko, ale rána není smrtelná.

"Hej, jsi v pořádku?" Ozve se seshora. Pohledem vypátrám strachující se osobu. Neznámý chlap. Rychlostí blesku přiskočí ke mně a vyzdvihne do náručí.

"Telefon..." Nemohu příliš mluvit, ale dokázal jsem zformulovat ta potřebná písmena.

"Jistě. Jak se jmenuješ?" Mezitím si můj komunikační přístroj uschoval do kapsy u košile.

"Naruto."

"Těší mě, Naruto. Já jsem Ebisu. Za chvíli dorazí záchranka."

Lehce pokývám hlavou a on se snaží udržet mou pozornost, abych neupadl do bezvědomí. Vyptává se na rodinu, bydliště, školu, práci... no... nutí mě odpovídat, ač se mi přes raněný krk velice špatně konverzuje.

Houkačka... Záchranná služba... Auto zabrzdí a z něj vyskočí zkušení lékaři. Díkybohu už nemusím mluvit. Uloží mě na lehátko, a já konečně zaspím...

Po probuzení jsem spatřil osobu, po které se mi neskutečně stýskalo... Sasori.

Zjistil jsem, že on se nachází ve stejné nemocnici jako já. Léčí se s depresí... Lékaři mi později vysvětlili, že se jeho stav zlepšuje a brzy ho propustí.

Já vyváznul s drobnými modřinami a rankami a malou jizvou na krku. Ta mi vždy připomene balancování na hranici života a smrti...

Víte, po této nehodě došlo k několika zásadním změnám.

Shizune se se svým přítelem vzali a odstěhovali se do dalekého města. Shizunin předešlý byt přepsali na mě. Rád jsem přistoupil na takovou výzvu, ačkoli 3+1 je pro mne nadbytečný prostor. A kdo mi s tímto problémem pomohl?

Sasori. Dosáhl úplného uzdravení. Touží se vrátit do práce a obnovit "pozastavené" vztahy. A také se nastěhuje ke mně. On dohlíží na mě a já na něho. Dva psychicky narušení, zamilovaní kumpáni...

Ano, zamilovaní...

Minato dosáhl povýšení. Teď i snáže uživí rodinu... vlastně má nyní na starosti pouze dva příživníky... sebe a Kushinu.

A jak přijala matka mé rozhodnutí. Snažila se použít různé donucovací prostředky a stále mi vymlouvala, že mít spolubydlícího je nevhodné.

"Mami, stěhuju se do Shizunina bytu, ať se ti to líbí, nebo ne. A nájem utáhnu nejlépe, když se mnou Sasori bude bydlet. Přeci nenechám svého přítele na dlažbě."

Dlouho rozdýchávala skutečnost, že jsem gay, a věřím, že momentální rozhovory a pomluvy rodičů nyní nepatří Shizune, ale mně... a já jsem rád.

Špiňte si mě, sestru nechejte konečně ve štěstí žít...

Stojím nad propastí. Shlížím dolů, ale nebojím se. Za levou ruku drží mě Sasori... Za pravou ruku drží mě Smrt. Dohlíží na to, abych nespadl do tmavé prohlubně. Lehce se nechutí otřesu.

"Naruto, jsme tu s tebou." Dvojhlasné vyřčení.

"Vím a konečně jsem poznal opravdové štěstí."

"Naruto!" Ten hlas. Naproti mě, na druhé straně propasti stojí má matka. Nechápavě hledím na ženinu siluetu. Ona snad chce skočit?

"Neboj, Naruto, přišla jsem ti říct pouze jediné... Miluji tě." Obrací se a odchází. Po vydlážděné zemi...

"Ona-" Zadrhávám se přívalem paniky.

"Neumřela. Jen tě chtěla povzbudit ve tvém rozhodnutí a popřát ti štěstí do života. Čeká ji ještě mnoho let bytí na světě." Smrt... můj anděl strážný... Nezbývá, než použít slovo "děkuji".

"Můj slib dodržím, Naruto, a teď se rozluč s tímto místem. Pozvu tě sem, až nadejde tvá chvíle..."

"Počkej, Smrti, přijdeš za mnou až-"

"Čekej ode mne dvě návštěvy. Na první ti oznámím Kushinino úmrtí a na druhé si vezmu tebe, navždy..."

"Rozumím."

"Nashledanou, Naruto."

"Nashledanou, Smrti."

Probudím se. Zvolna dýchám. Otočím hlavu na bok. Než stihnu něco zahlédnout, pevné ruce si mě přitáhnou do náruče a něčí měkké rty propojí ty mé v jemném polibku.

"V pořádku?" Ozve se libý Sasoriův hlásek.

"Naprostém."

"Miluji tě, víš?"

"Také tě miluju, Sasori."

"Jsem rád, že v mém objetí spíš."

"Promiň, mám zakázáno básnit."

"Ale já básnit nepřestanu a s tebou navždy zůstanu. Máme ještě černou noc, pojďme raději spát, přeji ti dobrou noc, mám tě, Naru-chan, moc rád."

The End…

27. kapitola – Lež

Sat, 07 Aug 2010 15:56:00 +0200

Pozn. Aut.: Další kapitola. Ještě pár a s touhle povídkou se můžeme rozloučit. ^^

Užijte si ji. Přeji příjemné čtení, MD

27. kapitola - Lež

Hned, jak jsem dojedl ramen a zaplatil ho, vydal jsem se domů. Sasuke tam už nebyl. Nechápal jsem, kam šel, jelikož mě měl hlídat. Nijak jsem nad tím ale nepřemýšlel. Převlékl jsem se do ležérních oranžových kraťásků s černým tričkem a s černými teniskami. Při svým odchodu jsem zabouchl dveře a zamknul. Poté jsem se rychlejším krokem vydal do domu neřesti, k Yukimu. Nijak jsem neřešil to, že mě může vidět odněkud Uchiha a nebo Kakashi či Tsunade.

Když jsem dorazil na místo, tak jsem vešel. I když byl den a tím pádem se ještě nepracovalo, bylo tu požehnaně plno. Lidé tu kolem mě blbli a pořád někam chodili. Oči jsem upřel na recepci, kde už nebyl Jenniyen, ale jiný kluk. Měl po pás dlouhé, rovné vlasy. Oči hnědé jako karamel. Jeho hubená postava lítala z jedné strany recepce na ten druhý. Třídil papíry a občas se zastavil a upil ze svého šálku.

Přešel jsem k němu. S mírným úsměvem jsem se opřel o stůl.

,,Přejete si?" nahodil nesmělý výraz. Jeho tváře zrůžověly, když jsem se na něj podíval.

,,Eh, jo… Naruto Uzumaki, jdu za svým šéfem, Yukim," objasnil jsem mu svoji přítomnost. Chlapec pokýval hlavou. Ručkou zalovil v papírech, které měl na pravé straně položené na hromádce a vytáhl z něj jeden papír: ,,Naruto Uzumaki, slyšel jsem o vás, pane. Jste tu nejlepší, že?" upřel na mě své velké hnědé oči.

Moje tvář nabrala červený odstín. ,,T-to nevím, jestli jsem tu nejlepší. Přišel jsem za Yukim, mohl bys -"

,,Oh, jistě. Je vzadu v kanceláři," mávl rukou hnědovlásek a odvrátil tvář.

S díkem jsem se rozešel do zadní části domu. Prošel jsem chodby, schodky a znovu chodbu až jsem dorazil ke dveřím, které vedly do Yukiho pracovny. Zaklepal jsem. Dveře se otevřely skoro ihned.

,,Naruto… rád tě vidím," usmál se na mě smutně Yuki.

Vešel jsem dovnitř, dveře se za mnou zabouchly. Oba jsme se posadili ke stolu. ,,Už si slyšel o Jeniyenovi?" viděl jsem, jak se v jeho očích zaleskly slzy. Nevěděl jsem jistě, jestli to jen hraje a nebo jestli to je skutečné. Za ten čtvrt rok, co jsem tu dělal, jsem si už o všech dokázal udělat obrázek. Yuki byl skvělý herec, to se mu muselo nechat. Ale na druhou stranu, nikdy nic nedotáhl do konce. Vždy se na jeho lži přišlo - viz. Jeniyen.

Chudák recepční nás viděl a jak dopadl? Tím nechci říct, že jsem nějaký kluk, který vraždí své soky, což my jsme ani soci nebyli!

,,Jo, slyšel jsem…" sklonil jsem hlavu dolů. Pocit, že jsem byl u toho mě sžíral, nemohl jsem se mu podívat do očí.

,,Přišel jsem kvůli jedné dost závažné věci."

,,Jaké?" opřel se do opěradla a pozorně mě sledoval.

,,Naše Hokage mi nabídla post Hokageho. A jak víš, teda… asi nevíš. Prostě jsem to přijal a tady chci zrušit moji smlouvu s tebou!" zvedl jsem zrak od země a zabodl jsem ho do muže.

,,Naruto… to jsem rád… i za tebe, ale bohužel to nejde. Jsi tu teprve čtvrt roku. Ale možná -" olízl si rty, ,,bych mohl udělat výjimku."

Prudce jsem vstal až jsem převrhl židli na zem. S obličejem rudým od vzteku jsem na něj začal divoce ječet: ,,Už jsem řekl NE! To ti to nestačilo? A to ani nemluvím o Jeniyenovi, on… on… umře a ty si i tak nedáš pokoj!!"

,,Promiň, Naruto. Nejsem takový, za jakého jsi mě asi měl," usmál se na mě. Vstal a s toužebným výrazem přešel ke mně. Snažil jsem se ho udeřit do hlavy, ale ruky mi chytil. Přirazil mě ke svému stolu a do ucha mi zašeptal: ,,Něco za něco, Naruto."

,,Jak mám ale potom vědět, že dodržíš své slovo?" zamračil jsem se na něj.

,,Věř mi," hrál na jeho rtech vítězný škleb.

Sladce jsem se na něj usmál. ,,Až mi to podepíšeš, tak ti dám!"

,,Naruto, Naruto… nikdy jsem si nemyslel, že jsi takový vyděrač," zasmál se tiše Yuki.

,,To říká ten pravý!" odfrkl jsem si. Očima jsem ho však pobízel, aby hmátl po tom peru a podepsal moji výpověď.

Yuki se pousmál. Nakonec však udělal, to, co jsem chtěl. Poté jsem listinu podepsal i já - bez přečtení.

,,Skvěle," mlaskl muž. ,,Příště si to, prosím, přečti," zasmál se zle Yuki.

,,Proč?!" zavrčel jsem na něj. ,,Co to obsahovalo?"

,,Sex se mnou. Plus ještě jedna službička," rty se mu zkřivily do úsměvu.

,,Jakou?" drtil jsem konec jeho stolu.

,,Poslední tvoje práce zde. Strávíš ještě jednu noc se zdejším zákazníkem. A říkám ti to jasně, Naruto, pan Pein je dost bohatý. Je to náš tajný zákazník a dobře platí, tak se k němu chovej slušně, je to jasný?"

,,Počkat - PEIN?!" zaburácel jsem nahlas.

,,Jo, nějaký problém?" nechápal šéf.

,,Ten Pein? TEN PEIN?! Člen Akatsuki?"

,,Ano," přikývl nechápavě.

,,Kurva, copak nevíte to, že po mě jde?!"

,,Se mu ani nedivím," uchechtl se muž.

,,Ale nemyslím to tak, jak to myslíte vy. Chce mě zabít! A vy jste mu mě přihrál právě pod nos!" hystericky jsem na něj křičel.

,,To nemůže," kroutil hlavou šéf, ,,v našich podmínkách je, že se zaměstnancům nesmí nic stát a ani je nijak ohrozit!"

,,A vy si jako myslíte, že ho to nějak zastaví?!" vysokým hláskem jsem se zasmál.

,,Neboj, Naruto, neublíží ti," s tím se ke mně znovu přiblížil. Rukou mi vjel pod triko, laskajíce mi tak bradavku. V hlavě se mi odehrávala dnešní noc s Peinem, když jsem jako z dálky slyšel sám sebe sténat. Yuki mě položil na svůj stůl a vyšplhal se za mnou nahoru. Koleno mi vrazil do rozkroku, ruce mi drtil nad hlavou, přitom mě líbaje. Nechal jsem se, věděl jsem, že nemám na vybranou. Můj podpis byl na jeho papíře a já už s tím nic nemohl udělat. A tak jsem měl jen zavřené oči, v duchu si stále dokola opakujíce modlitbičky, které znám. A pravda - bylo jich opravdu málo.

* * *

,,Sasuke?!" Vešel jsem do domu. Prošel jsem celý barák a Sasuke tu nebyl. Nikde jsem ho nenašel.

,,Kde zatraceně je?! Má mě hlídat, ne?!" už jsem ztrácel trpělivost.

S náladou pod bodem mrazu jsem vypadl z mého baráku. Chvíli jsem se procházel po Konoze, když jsem nakonec vyšplhal kopec, kde se vyjímaly hlavy Hokagů.

V dály už jsem viděl černý obrys Sasukeho postavy. Tak já ho všude hledám a on je tady?!

,,Sasuke?" přešel jsem opatrně k němu. Seděl na zábradlí, hlavu skloněnou dolů. ,,Děje se něco?
,,Jen jsem chtěl být chvíli sám," ozval se hlas z pod jeho masky.

Přešel jsem k němu a posadil jsem se též na zábradlí.

,,Musím ti něco říct," zašeptal jsem do ticha, hledíce na moji rodnou a milovanou vesnici.

,,Co?" s povzdechem si sundal masku.

,,Dneska ráno… šel jsem za Tsunade, kvůli…" odmlčel jsem se. Jak mu to mám všechno říct? A potom… měl bych mu říct i o tom, kde jsem dneska celý den byl. Musí mi zajistit bezpečí na dnešní noc, kdy budu s Peinem.

,,Tak vymáčkneš se?" pohlédl na mě.

,,Jo. No… Tsunade mi nabídla post Hokageho. Rada už podepisuje schvalující listiny, zítra to oznámí Konoze. Chtěl jsem ti to říct jako prvnímu, aby ses to nedozvěděl až od cizích."

,,To je hezké, gratuluji," zamumlal.

,,Nemáš z toho radost?" nechápal jsem jeho náladu.

,,Mám, jen…" pohlédl na mě, v očích nejistotu. ,,Ty jsi už od života dostal, cos chtěl, a já…" jeho hlas se vytratil do ztracena. Chytil mě za ruku, přitom mě hledíce do očí. ,,Vem si mě, Naruto."

Zalapal jsem po dechu. Vyvalil jsem na něj modré oči. Pln zmatku a šokem jsem mu vytrhl ruku z jeho sevření. ,,P-promiň, Sasuke… Já…"

Sakra, Naruto, nebuď takový srab! Řekni mu všechno,… všechno! Otevřel jsem ústa s tím, že mu řeknu pravdu, poté ze mě vyšlo jen nesmyslné: ,,Ano."

Sasukeho tvář se rozzářila štěstím. ,,Naruto," zašeptal a objal mě. Zůstal jsem tak, nijak jsem jeho objetí neopětoval. Ani jsem nemohl.

Styď se, Naruto. On tě miluje a ty? Jen mu lžeš, pořád, pořád…

Ale, on mi taky lhal. Podvedl mě, zradil mě taky… a jak jsem se cítil?

Moje svědomí se už neozvalo. Nechalo mě v tom samotného a já jsem se stal jen přihlížejícím. Slyšel jsem, jak mi Sasuke říká, že si jde ještě něco zařídit, než odešel.

Seděl jsem tam poměrně dost dlouho. Den se přehoupl na noc. Slunce pomale, ale jistě zapadalo a já jsem tu stále seděl na zábradlí. Nevnímal jsem, v očích jsem měl skelný pohled. Z mého rozjímání, nebo nejspíš z tuposti, mě vyrušil až tvrdý, dost známý hlas.

,,Naruto? Jak tu už dlouho sedíš? Proboha! Jsi celý studený," přejela mi po ruce teplá dlaň.

,,Udělal jsem dost špatnou věc, Kakashi-sensei," povzdechl jsem si. S pohledem stále upřeným dolu na Konohu, jsem povyprávěl vše od dnešního rána a po teď.

,,Ah, Naruto… takže - Pein přijde sem a chce s tebou strávit noc?"

,,Ano, ale to je teď to poslední, co mě zajímá."

,,Naruto, měli bychom to někomu říct, ochráníme tě."

,,Ne! Musím tam jít. A potom… chtěl jsem to říct Sasukemu, chtěl jsem, aby to byl on, kdo by mě hlídal. Třeba by se schovával ve vedlejším pokoji a když by bylo třeba, tak by zasáhl, víte? Ale když na mě vyrukoval se manželstvím… On si toho hodně vytrpěl, Kakashi-sensei. Zaslouží si být alespoň jednou šťastný."

,,Nechápu ale jedno, když nechceš, aby se lidé dívali na vás jako na nějaký odpad, proč to prostě neskončíš?" nechápal.

,,To se řekne, ale horší dělá. Opravdu ho miluju, ale… Nevím, co mám dělat!" chytil jsem se za hlavu.

,,Víš, co? Budu tě ochraňovat já, ano? Sasukemu nic neříkej, pomlč o celé této záležitosti,… ano?" pohladil mě po rameni. Na mé tváři se vykouzlil drobný úsměv. ,,Hai, Kakashi-sensei."

,,Tak dobře a teď pojď. Pomalu vyrazíme do toho Yukiho zpropadeného domu!" objal mě kolem ramen a společně jsme vyšli vpřed.

Růžovo-černá - Design 0.9

Sat, 07 Aug 2010 12:42:19 +0200

Ohayo minna,

vím, že měním designy, jak na běžícím pásu, ale nemohla jsem si prostě

pomoct. Tento design se mi i líbí, takže by tu měl setrvat o něco déle, než ten předchozí, který tu byl asi tak dva dny? :D Zřejmě ano... ^^

Obrázek designu pod perexem ^^

Smrt, můj anděl strážný 1/2

Sat, 07 Aug 2010 11:06:58 +0200

Mia-san: Konečně jsem zpět s další povídkou. Omlouvám se za delší absenci. Chaos v práci i v životě mě nenechal moc chladnou…

A nyní k povídce… Možná zachytíte pár podobných pasáží, které se vyskytly v mé předešlé povídce, za což se předem omlouvám…

Jedná se o lehké shounen-ai, a pojednává se spíše o životních trablech… Depresivní, výřečná…

Doufám, že i přes "nudnost povídky", si děj užijete a neukamenujete mě…

Povídku chci jinak věnovat člověku, který se stal v mém životě významnou osobou… Děkuji, Maci ;o)

Nyní vám popřeji pouhé příjemné počtení…

S pozdravem

Vaše Mia-san

Smrt, můj anděl strážný

Jednou jsi dole a jednou nahoře...

Ale co má člověk dělat, když se ocitne až v té nejtemnější prohlubni a nedokáže se vyšplhat? Stále sjíždí na dno a nenachází žádný pevný bod... pomůže mi někdo? Můj hlas nedosáhne takových výšin... Nikdo mě neuslyší, a i kdyby slyšel, podá mi pomocnou ruku? Pro koho vůbec dýchám, žiju? Pro koho bije mé srdce?

Zdá se mi to, nebo ke mně smrt natahuje svou kostnatou ruku a láká mě do své náruče.

Proč se ve mně stále ozývá pud sebezáchovy a nutí mě otáčet se smrti zády? Plamínek naděje na šťastnější život ne a ne zhasnout...

Vždyť se smrtí by skončilo všechno zlé... Hladila by mě chladivýma rukama a mrazivým hlasem by mi našeptávala uklidňující slova.

Ale stále odolávám, aniž bych tušil, z jakého důvodu se nechci vzdát.

Panebože, zachraňte mě někdo, kdokoli!

S výkřikem procitnu do černočerné tmy. Zorničky roztažené zděšením a pot třpytící se po celém těle. Nenávidím noční můry a kord takové, jež poukazují na váš problém... Strach ze samoty...

Vyhledám láhev vody, kterou mám vždy při posteli. Zhluboka se nadechnu a hltavě do sebe dostávám čirou tekutinu, jako by měla zaplavit mé starosti.

Po dostatečné dávce se položím na záda a zavírám oči. Nevnímám slzy ani třas. Nutím se usnout a zapomenout. Spánek přeci jen zaklepe na dveře a já jej rádoby přivítám...

Pokojem se nese zvuk hlásící "čas vstávat." Natáhnu se po mobilu a ihned vypínám nastaveného budíka. Protřu své unavené oči a posadím se.

"Konečně práce" prohlásím a donutím nohy ke spolupráci.

Po důkladné přípravě a kofeinové dávce přehodím přes sebe firemní vestu a vycházím ven. Otec již vyjíždí s autem z garáže. Počkám, až dorazí až ke mně, nasednu a vyrážíme.

"Tak jak ses vyspal, Naruto" optá se mě Minato, můj taťka.

"Dobře."

"Hm, tak to jo."

V duchu se musím nad touto absurdností zasmát. Jak rychle dialog začal, tak také skončil. Neříkám, že zrovna patřím do skupiny "nemluvných" ba spíše naopak, ale s Minatem si už nemám tolik co říct. Netvrdím, že se jedná o špatného muže, ač jeho věk dosahuje padesáti tří let. Jsem jeho nejmladší syn, a mojí výchovu si dosytosti vychutnal. Se svými 2 dcerami z prvního manželství se vídal velmi zřídka. Neviděl je růst, dospívat. Jediné, co pro ně mohl udělat, bylo platit alimenty.

Teď už jsou odrostlé, každá vlastní svou rodinu a na Minata si vzpomenou pouze v období narozenin, jmenin a Vánoc. Zbyl jsem mu jen já. A ačkoli ho mám rád, neustále upozorňuji na jeho chyby.

Myslíte si, že jsem nevděčný, že? Já též... já též...

Taťka mi však takové starosti nedělá... spíše matka. Kushina si zažila těžké období. Jako otec je vdaná podruhé. První manžel jí vytvářel ze života peklo. Domácí násilí bylo na denním pořádku. Navíc se starala o jejich dceru Shizune a syna Obita. Až když se ocitla ve zřízeném stavu v nemocnici, uvědomila si, že tohle jednání se nedalo nikdy považovat za správné a od muže odešla. Děti si vzala samozřejmě s sebou.

Vždy patřila k pracovitým lidem a snažila se pro sebe a své potomky zařídit pohodový rodinný život. Pracovala do úmorů. Jednou na školení potkala Minata a po delším čase spolu začali chodit a později i žít. Nakonec usoudili, že jejich partnerský vztah upevní společné dítě... já.

Nijak si nestěžuju na výchovu, i když občas přišlo období nevyváženosti, sporů, hádek. Nejčastější spory zažívala Kushina se Shizune. Shizune vždy působila jako naivní dívka. Bohužel nežila realitou, a proto se vrhala z jednoho problému do druhého.

Víte, povím vám pravdu. Do svých patnácti let jsem Shizune nesnášel. Pohrdal jsem její existencí a až později přiletěla obrovská facka. Vyšel jsem z pubertálního postoje a nahlédl do skutečnosti.

Za vším stála má matka... O Shizune toho moc kladného nevyprávěla. Rozebírala její problémy dopodrobna každý den. Tyhle omílané věci jsem znal nazpaměť. A já jako hloupoučká loutka jsem poslouchal pouze toho, kdo mě vedl... Kushinu. Odmítal jsem se dívat na svou nevlastní sestru jiným úhlem. V mých... ani netuším, zda to byly v té době mé oči... ale v mých očích představovala jen prachobyčejnou hloupou známou se dvěma otravnými dětmi na krku. Pro mě nebyla ona a její rodina nic...

A poté nastala moderní doba... Internet a konverzační programy. Začal jsem si s ní psát a poznávat její povahu, vlastnosti a zjišťovat více a více informací. A s jistotou vyhlašuji "všechny své předchozí myšlenky a odpor beru zpět". Vykvetlo mezi námi nádherné pouto a její děti Tobi a Sakura? Má hluboká závislost.

Bože, odpustíte mi někdy za mé ohavné vyřčení? Nenávidím se za veškeré negativum, co jsem k vám třem cítil. Gomenasai...

Kushina poprvé u mě zahlédla známky odporu. Tahala za nitky, ale já stál na místě a pevně uchovával svůj názor na nedotčeném místě... v srdci. Vždy jsem byl citlivý kluk s křehkou duší a jakékoli znesvěcení MÉ SESTRY A "MÝCH" DĚTÍ, mi dokázala rvát vnitřnosti z těla. Ale upozorňuji, že jsem se nehádal... Dostat se do křížku s matkou přináší ztrátu hlavy. Trpěl jsem každou zmínku a poté se srdceryvně vyplakal do polštáře. Sestře jsem se se svými "zjištěními" nesvěřoval. Nemusela by snést takovou mateřskou kritiku...

Kdo vymyslel nenávist? Sakra KDO?

Nyní sedím v autě a zaposlouchávám se do tónů melodické písně. Nechávám se unášet harmonickou fantazií, protože se můj život uklidnil a celkem si užívám "míru". Jako malý kluk se těším do práce, která mi umožňuje příjemně se bavit. No, párkrát taky upustím nervy a rozčílím se, ale jinak na mě zaměstnání působí jako balzám na duši...

Po příjezdu přímo vyletím z vozidla a řítím se do vnitřku budovy, kde vyhledám své nejmilejší. Se všemi se pozdravím a čekám na svého spasitele... Sasoriho. Kamarád s kouzelnou osobností. Neustále srší humorem a rád se poštuchuje. Optimismus z něj jen sálá. A jeho povaha? Nadměrně citlivá... Popravdě jsme si hodně podobní... Proto s ním vycházím zadobře.

Avšak táhne mě k němu cosi silnějšího... Mám neustálou chuť rozesmívat jej, povzbuzovat. Když má mizernou náladu, dokážu ze sebe udělat toho největšího komika, jen abych na jeho tváři vytvořil nádherný úsměv. Vykoupil bych pro něj z řeznictví ty největší lahůdky... Vykradl celou cukrárnu... jen aby se cítil šťastný, protože když oplývá štěstím on, tak i já.

Mám ho neskutečně rád...

Zpoza rohu na mě někdo vybafne. Leknutím zaječím. Koho nevidím?

"Sasori, ty blbče, málem mě popadl infarkt." Na důkaz svých slov jsem jej celkem tvrdě šťouchnul do boku.

"Au, budu mít modřinu. Za to bych prosil přinést zítra řízky."

Chtě nechtě se ušklíbnu. "Zase? Vždyť s tímhle na ošetřovnu nemusíš, takže nic neočekávej."

"Tohle válečné zranění mi způsobilo psychickou újmu na zdraví. A ty mi doneseš řízky."

Rozšířím úsměv na tváři a vypláznu na toho bláznivého kluka jazyk. Raději se otáčím a peláším od něj co nejdál. Chováme se jako puberťáci, ale vyhovuje mi to. Alespoň zapomínám na nehezké věci.

Během práce občas zaskočím pohledem za Sasorim, abych obhlédl situaci. Zda se tváří šťastně a spokojeně. Neustále za ním chodí mladá, krásná kolegyně a kamarádka Anko. Úplně zřetelně sleduji, jak v její společnosti rozkvétá. Ač mám touhu skočit k nim a zasahovat do jejich konverzace, zvítězí ve mně rozumné uvažování a zůstanu na svém stanovišti.

Nesnáším míchání se do cizích rozhovorů, připadám si poté jako páté kolo u vozu. A jediný pohled na mluvící dvojici mě utvrzuje v tom, že se nemusím o Sasoriho bát. Nachází se v těch nejlepších rukou. A zamilovanost mezi nimi je nepřehlédnutelná.

Jsi-li šťastný ty,

jsem šťastný i já...

A ačkoli tě miluji,

budu raději sám...

Posloužím jako tvůj anděl strážný...

Pro tebe, Sasori, pro tebe tu budu navždy...

Očividně jsem již propadl síti bláznovství. Já neumělec a netalent jsem začal básnit. Vím, slova jsou fádní a jednoduchá, rýmy strohé, nemastné, neslané... Kterýkoli nadaný poeta by jen neuznávaně pokroutil hlavou a utvrdil by mě v mé nedokonalosti. Ale nynější pocity jsem potřeboval někam slít a proto jsem je zformuloval do "dětské laické básně". Asi potřebuji psychiatrické ošetření mozkové činnosti...

Týden se rapidně blíží ke konci. Šílený pátek. Nadřízení létají sem a tam, nařizují, zakazují a vytváří chaos. Každý toho má plné zuby.

Kolem mě se momentálně mihnul až moc známý člověk. Rudé vlasy ve spěchu zavlály. Mírně se usměju a pokračuji dál, avšak zničehonic na mě vybafne Sasori. Jako obvykle zaječím a to, co držím v ruce, automaticky spouštím na zem.

"Sasori!" Nabroušeně pronáším výhružným tónem, ale má to cenu se vztekat, když na vás ten klučina vycení zoubky a vytvoří úsměv alá Johnny Depp?

"Zdar, žalude."

Nebezpečně zaprskám...

"Bukvice jedna rudovlasá!"

Naše přezdívky... Vymýšleli jsme si je navzájem... Dokázali jsme použít tolik provokativních slov.

"Tak jak přežíváš narážky šéfů?" Přecházím raději na "dospělejší" téma, protože tohle dohadování by nám vydrželo do konce šichty.

"Děs." Jedno slovo, a já mu zcela porozumím. Únava viditelně poukazuje na svou přítomnost. A nejen, že za ním chodí "velké kápo", ale i kolegové, a vyptávají se, nadávají a ani si neuvědomují, že Sasori za nic nemůže, je jen prostředníkem mezi námi a nadřízenými.

"Sasori, kašli na všechny. Ignoruj je. Všetečné otázky a nadávky házej za hlavu."

"Děkuji, Naruto. Jsi vážně chápající člověk." S tímto krátkým proslovem odchází vyřídit své "pracovní poselství". Opět vykouzlím spokojený úsměv, ačkoli nemohu tušit, že se jedná o poslední, který vytvořím, a potichu odpovím "nemáš zač, to já děkuji", ale to už nezaslechne...

Otevřu šuplík u stolu a nahmatám peněženku. Co nejlépe obalí nervy? Správně, čokoláda. Vystřelím z místa, jako kdyby mě naháněl nájemný vrah, a nenápadně se ocitnu u automatu. Hodím do něj kovové mince a okem přelétnu nabízený sortiment. Vyťukám kód a daný objekt mi vypadne ven. Shrábnu ještě vrácené peníze a vyhlédnu si oběť.

"Sasori, tady něco na nervy." Hodím mu sladkost a on jej zručně chytá do ruky.

"Dík, ale nemusel sis dělat škodu."

"Prosím tě..." Mávnu nad tím rukou a uráčím se opět neochotně pracovat.

Hold další rozum-drásající den.

Konečně víkend, řeknu si, a víte, kde jej trávím... Neuvěříte... V práci. Robota, lidi...

Naštěstí pro mě se nenudím. Mám zde dva potřebné lidi, působící jako pohon, dobíječ energie. Anko a Sasori. Víte, oni mi jen nestydatě přirostli k srdci.

Nastává chvíle na pauzu a tak věrně čekám na Anko, abychom spolu vyšli na čerstvý... no spíše dusný... vzdoušek. Avšak kolegyně si momentálně sedla k Sasorimu a začali něco důležitého prodiskutovávat. Vážné tváře bijí do očí. Raději se otočím a jdu sám... Trocha samoty mě ani jim neuškodí...

Zbytek dne je provoněný blížícím se nepříjemnostem. Ale já se nadále směju a nevnímám realitu. Nevšímám si detailů... Kdybych vytušil už dříve, jaká pohroma se žene...

Unaveně padám na postel. Tenhle pracovní týden byl na palici. Vzpomenu si na Sasoriho a hned vyťukávám zprávu. Dluží mi ještě misky od oběda. Musím ho přeci upozornit na jejich brzké vrácení a navíc mu popřát alespoň klidnou neděli.

Jako odpověď mi přijde velmi zvláštní zpráva. "Jsi milý a chápající kluk... dík za to." Zírám vyjeveně na displej... Proč tahle slova? Asi toho prožil za tuto dobu dost. Nehodlám se v tajemných písmenkách dál pitvat... Lidičky, jsem idiot!

Juchů... Nový týden... Znova work...

Rozhlížím se po hale, ale něco důležitého chybí. Sasori! Neváhám a odchytnu si Anko. Ta ví o Sasorim všechno.

"Anko, nevíš, kde se fláká Sasori?"

"Vzal si na týden dovolenou. Vypadal hrozně. Navíc se cítil nesvůj. Někdo tady roznáší nechutné drby týkající se přímo jeho."

"Eh?" Něco jsem předtím zaslechl, ale takové věci rovnou vypouštím. Znám pravdu a vy pomlouvači, jděte k šípku! V tom mi svitlo. Jaktože jsem si nevšiml dřív, že Sasoriho žere silná deprese? J-Já jsem nedokázal zahlédnout toho drásajícího červa, co z rudovláska vytvářel třísky?

Mohu se nazývat kamarádem? Praštěte mě někdo, prosím!

Musím napsat zprávu... Hned... Odesláno... a nic. Žádná odpověď. Možná ještě spí, dodám si zoufale v duchu.

Lidi, Sasori zmizel. Nikdo o něm nemá informace. Zavolal pouze šéfové a oznámil ji, že si dovolenou ze zdravotních důvodů prodlužuje.

Atmosféra se změnila. Kdokoli tomu hlupáčkovi napsal, zpětné odezvy se nedočkal. Ani Anko, ani já... srdcervoucí ticho.

A aby toho nebylo málo, nastaly další problémy.

Minato... Několikrát jej nadřízená poslala domů. Odůvodnění měla perfektně připravené, "není dostatek práce, prozatím Vás nepotřebujeme, my se Vám ozveme...", rozloučila se a náhle byla v háji.

Minato tedy zůstane doma, ale přesto mě musí hodit každé ráno do práce, protože do otcova auta za volant nikdy nesednu!

Cítím trpkost... Silnou, převalující se v mém srdci... Zlé myšlenky mi zamořují rozum.

A víte, co mi vždy Kushina po práci řekne? Taková menší třešnička na dort po úmorné dřině a smutku. "Á, náš pracant se vrátil. To se to machruje, co?"

Raději nekomentuji, protože bych pořádně nevylíčil svůj vztek. Omlouvám se, že pracuji... Omlouvám se, že nemám své vlastní auto a do třetice omlouvám se, že jsem se vůbec narodil!

Poté potlačím tato hrůzná vyřčení a snažím se zachytit alespoň jednu nitku štěstí.

Dnes nás navštíví Shizune s dětmi. Má záchrana. S rozevřenou náručí vítám své nezbedníky. Vysmátí od ucha k uchu usedáme na venkovní židle a grilování může začít. Po chvíli Kushina odchází pro něco do domu. Shizune sedí potichu a tvář má poblednutou od nevolnosti.

"Ségra, ty vypadáš jak mrtvola. Co je s tebou? Nečekáš snad mimčo?" Usměju se, ale zkoprním, když mi na znamení souhlasu pokývá hlavou.

"Vážně?" Ujistím se, zda si ze mě nestřílí.

"Hlavně nic neříkej mamině!" Zoufalství čišící z roztřesého hlasu.

"Jasné." Slyšíte, budu strejda, jupí... a víte, že teď použiju to nejběžnější vyvracející slovo - "ale"...

Ale jak přijme tuto skutečnost Kushina, když se jí Shizune nestihla po tři čtvrtě roku zmínit o "novém" příteli Asumovi. A co teprve těhotenství...

Panebože, když se sere, tak se sere a pořádně...

Sasori není, Minato nenavštěvuje zaměstnání, Shizune těhotná, Kushina nevědomá... WOW!

Další víkend je tu a já netuším, nad čím mám přemýšlet dřív... No... dnes přijede sestra. Jsem zvědav, zda vyklopí pravdu.

Napjatě sedíme doma u stolu. Shizune opět bledá a rodiče se samozřejmě vyptávají.

"Z čeho ti je blbě, prosím tě?" Minato zazářil svou zdárnou větou.

"No... sluníčko, a tak." Házím na sestru oči typu "nelži", ale ona uhýbá pohledem.

"Ze sluníčka ti nemůže být na umření." Oh, ano, Minato zas předvádí výkony.

"Dobrá, já vám to tedy povím. Jsem těhotná." Použila plačtivý tón.

Nečekal jsem, že rozhlásí tuto novinu takovým neveselým a chladným způsobem.

Reakce byly následovné... Minato zmlknul a Kushina se začala smát... pro mě tento smích zněl spíše děsivě...

Po chvíli se ty dvě vypařily a já zdekoval děti a šli se raději projít, pročistit hlavu. Celkem mě udivilo, že vše proběhlo bez hádek, ale nerozeznal jsem klamný manévr... Bouře měla terpv nastat.

Jakmile sestra naposledy zamávala z auta, objevil se hotový armageddon. Tolik jekotu, tolik nadávek (samozřejmě na sestřinu osobu). Cítím jenom vlastní zrychlený tep, bijící srdce a stažený žaludek.

"Věděl jsi o tom?" Otázka namířená na mě. Pohled rozzuřených očí.

"Jo." Lehce mi toto přitakání vyklouzlo ze rtů.

"Takže i ty jsi mě zradil! Neskutečné..."

"Co? Jen jsem chtěl, aby řekla pravdu sama od sebe."

"Aspoň bych se psychicky připravila!"

"Nemohl jsem vědět, že to ze sebe vysype tímhle způsobem!"

Silné odfrknutí... Konec výměny názorů. Seberu svou "maličkost" a odcházím do pokoje. Slyším stálé hlasité debatování rodičů a nasazuji si sluchátka na uši. Zvuk přidám na maximum. Libé tóny mi projíždí mozkovou částí a nevnímám svět, promiňte, ale můj systém oznamuje chybu, prosím, zkuste jej později...

Úleva... Pobývám v klidném pracovním prostředí. Zkouším ignorovat hlodající depresivní myšlenky. Vzápětí si vzpomenu na Sasoriho. Víte, proslýchá se, že skončil v nemocnici. Deprese jej, mrcha, zachytila a nehodlala pustit.

Náhle mnou projela naděje. Vzal jsem si telefon do ruky a datloval do písmenek...

Ztrácíš se v kolejích samoty,

odmítáš sebemenší náznak ochoty.

Naděje na tvůj návrat upadá,

jako neopečovávaná růže uvadá.

Nabízí se ti pomocná ruka,

ukončí ta bezmocná ruka.

Najdi konečně sám sebe,

čekáme pouze na TEBE.

Vrať se co nejdřív a v pořádku,

náš drahý rudovlasý pokládku.

Vzpomněl jsem si, jak se Sasori zmínil o svém "básnickém střevě." Já se považuji spíše za "básnický apendix". Co jsem zase zpatlal?

Ale tohle je poslední naděje... Když ani básně nepomohou, bude s rudovláskem ámen...

Myslíte si, že přichází konečný happy end? Kdepak...

Kushině nastaly zdravotní komplikace. Bude muset na gynekologickou operaci. Tím pádem vzniká další záležitost k řešení. Ona nebude doma a já s Minatem dostaneme za úkol postarat se o zvěř domácí, o květiny, o pěstovanou zeleninu, mno a o domácnost celkově.

No, co... s tatím jsme se domluvili během pár minut, jak by mohla naše spolupráce probíhat.

Hádejte, kdo vše vyvrátil...

S Minatem se vracíme z denní šichty. Alespoň že zase taťka pracuje. Usedneme k obědu a mluvíme o všedních záležitostech. Po jídle se posadím do křesla a vnímám další rozjetý rozhovor.

"Chudák zvířata, za tu dobu, co tu nebudu, pochcípají." Vyřknutá věta mě uvedla do pozoru.

"Ty nám snad nevěříš?" Špetku jsem zvýšil hlas, což nikdy nedělám.

"Ne." Pohrdavě pronesený zápor rozpálil doutnající kamna.

"Nejsme neschopní. Zvládnem to. Práci si jednoduše rozdělíme. Nevím, kde hledáš problém."

Matka se nehorázně naštvala a začala ječet po celé místnosti. Nakonec se zarazila a pravila "co vůbec, ty parchante, na mě zvyšuješ hlas!" Popadla lžičku od kafe a rázným švihem se mě pokusila trefit. Momentálně zapůsobila matčina nešikovnost a zasáhla nebohého psa, který ležel kus od ní.

Kašlu na vztek a propukám v hlasitý neutichající smích. Nakonec se přidají i dvě zbylé osoby u stolu...

Náhle se ozve hudba oznamující příchozí smsku. Jméno příjemce mi zatají dech... Sasori...

Jak říkají slova básníka,

na duši mám vzácný kaz...

Složitá to nátura,

hledá prcha, nevtírá...

Aha! Vše zapadá a vyvstávají další a další souvislosti. Rozumím mu! Nechce se s nikým dělit o svůj problém. Snaží se jej vyřešit sám a nás, přátele, z toho vynechává...

Hrůzná myšlenka se mi zařezává hluboko do mozku. Vždyť se chová obdobně jako já... Také mě kdysi zachytila deprese, spoutala a odmítala pustit. Tenkrát jsem se stáhnul do sebe a zanevřel na své blízké. Nikomu jsem nedovolil vstoupit na mé temné území, kde se odehrával krutý souboj. Já versus deprese... Nakonec jsem se přeci jen uvolil a přijal silná slova svých kamarádů a porazil tu stvůru, jež mi otravovala život...

Nepřeji si, aby Sasori použil stejné metody. Musí se zachytit pomocné ruky, hned teď...

Vezmu si sešit a tužku. Volím vhodná slova, škrtám, přepisuji, opět škrtám a po třech hodinách hledím na škrabopisné dílo.

Vtíravost není v tvé povaze,

mluvíš o osobní odvaze.

Avšak existují lidé, jež tě chtějí vidět žít,

a proto tě nenechají jen tak být.

Chtějí pofoukat tvůj "vzácný" kaz,

abys vykouzlil úsměv snáž.

Postav se všetečnému strachu,

rozdrť jej v nicotném prachu.

Ať duše tvá vítězstvím vzplane.

Ať mé naděje nejsou plané...

Můj "básnický apendix" se zkroutí v přívalu smíchu... Kdo by řekl, že jednou se budu potýkat s takovouto tvorbou... Ale popsal jsem své pravé pocity, i když v obyčejných větách bych sepsal více řádků a zaměřil se více na "moudré" rady... Prozatím to stačí takhle...

Nalistuju v seznamu Sasoriho jméno a odesílám... Odepiš mi, prosím, zní mi naléhavě hlavou...

Bojím se, že se nevrátíš. Většina kolegů uzemnila naději na tvé vrácení. Nikdo nedoufá, pouze konstatuje "ten se nevrátí", dokonce i Anko... ale přesto existuje osoba, jež nepřestává věřit. Opravdu se chovám tak dětinsky? Červíček nahlodává nenahlodané a dává mi impulsy... důvěřovat ti...

26. kapitola – Nabídka, která se neodmítá

Fri, 06 Aug 2010 16:38:49 +0200

Pozn. Aut.: Další kapitolka napsaná a vložená. Doufám, že se vám bude líbit, za komentáře budu ráda. MD

26. kapitola - Nabídka, která se neodmítá

,,Co tu děláš?" vyjekl jsem. V hlavě se mi začaly vystavovat všelijaké obrazy, co jsme mohli v noci dělat. Lepil jsem na Sasukeho vyděšené oči.

,,Co by? Ležím," pokrčil ledabyle rameny.

,,Jo, ale co děláš přímo tady," rozmáchl jsem rukama.

,,V noci si byl mimo, nemohl jsem tě tu nechat samotného," jeho obličej se přiblížil k tomu mému. Polkl jsem.

,,Doufám, že ti to nevadí?" jeho obočí vylétlo nahoru.

,,Ne, ale myslel jsem, že se ignorujeme," přitáhl jsem si deku k bradě a znovu jsem padl do postele. Byl jsem unavený a stále ospalý. A to ani nemluvě o smrti Jenniyena. Kdy ho objeví? Budou to vyšetřovat?

Smutkem se mi stáhla tvář.

,,Ignorujeme, ale - Děje se něco?" zadrhl se Sasukeho hlas, když si všiml toho, jak se tvářím.

,,Ale ne," sklopil jsem oči, v modrých studánkách se mi zaleskly slzy.

,,Poslyš," sedl si Sasuke. Nahnul se nade mne a řekl: ,,Jestli ti to tak vadí, můžu odejít. Chápu to, vážně," odkryl se a už se chystal dát nohu na studenou zem, když jsem ho chytil za paži a stáhnul jsem ho na sebe.

,,To mě je to líto," spojil jsem jeho rty s těmi mými.

Klepání na dveře a hlasité klení, které vyrušilo naši dvojici ve vyhřáté posteli. Trhl jsem s sebou, vyplašeně jsem strhl deku ze Sasukeho nahého těla a zakryl jsem se až po bradu.

,,Někdo klepe," zašeptal jsem zděšeně, ukazujíce prstíkem na dveře.

Sasuke protočil očima, s úšklebkem sebral druhou deku ze země a šel otevřít. Zíral jsem na něj jakoby mi zavřeli stánek s ramenem. Mával jsem rukama z jedné strany na tu druhou a kroutil přitom hlavou, aby neotevíral.

,,Uvidí nás, Sasuke, ne, že ty dveře - ote-vřeš," zasekl jsem se, když Uchiha dveře otevřel. Vyschlo mi v krku, když jsem za dveřmi poznal Sakuru.

Uchiha, zahalen jen obtočenou dekou kolem pasu, se opřel o futra dveří. Založil si ruce na prsou a s nic neříkajícím výrazem nahodil výraz typu: Co tu chceš?

Sakura v obličeji zesinala. Ruce se jí roztřásly a šokem, který ji zastihl, otevřela ústa v němém výkřiku.

Nakonec se zmohla jen na zvednutí ruky, ukazujíc prstem z nahého Sasukeho na ležícího blonďáka v posteli.

,,V-vy -"

,,Tak ono se to dobralo jednoho slova?" rýpl si Sasuke tvrdě. ,,Pokud nevidíš, tak zrovna rušíš, Sakuro," s lhostejným výrazem dělal, že si nevšímá, co na to dívka a raději zkoumal své nehty.

Krčil jsem se v posteli, zahalen po bradu dekou. Když jsem zaregistroval, že se kolem růžovovlasky začíná zatahovat a začínají se tam dělat blesky, poplašeně jsem vykulil očka, že to zase pěkně schytám.

,,Naruto," zavrčela dívka nahněvaně, nakrčila se před útokem. Rozpřáhla se a s nataženou pěstí mířila na mě. U futer ji ale chytil Sasuke za paži. Silně ji ruku zkroutil za záda až dívce vhrkly slzy do očí.

,,Sas-Sasuke! Proč t-to děláš?! Proč ho bráníš?" vykřikla plna bolesti.

,,Protože tě nenechám ubližovat někomu, koho mám rád! Dokud tu budu já, tak se Naruta ani nedotkneš, je ti to jasný?" s hlasem jako skála na ni vrčel.

,,Jasný," prskla. S očí ji létaly blesky a hromy.

Sasuke ji ruku pustil. Odstoupil a posadil se na kraj postele. ,,Tak co jsi chtěla? Nejsi tu jen, že bys chtěla navštívit Naruta, ne?" ušklíbl se.

,,Ne, to ne…," zamračila se, ,,jsem tu díky Tsunade. Vyřizuje ti," stočila stále ještě rozzlobený a závistivý pohled na mě, ,,že se k ni máš, co nejdřív dostavit. Neřekla mi proč," řekla ještě, když jsem se už nadechoval, abych zjistil něco víc. Načež se otočila na podpatku a vystřelila ven jako namydlený blesk.

,,Konečně," oddechl si Sasuke.

,,Nemusel si být na ni tak zlý," namítl jsem tiše. Stále jsem byl otřesen z jejího příchodu a i z toho, že se mě Uchiha zastal.

,,Ona tě chtěla zmlátit a já jsem na ni neměl být tak zlý?!" nechápavě zakroutil hlavou. ,,Ty máš tak měkký srdíčko," doplazil se ke mně a vtiskl mi na krk letmý polibek. Jeho pečování by pokračovalo dál, dokud bych to nezarazil.

,,Počkej, Sasuke, tohle ale neznamená, že spolu chodíme, že ne?"

,,Když spolu spíme, trávíme spolu dost času… ne, vůbec to neznamená," ušklíbl se černovlásek.

,,Myslím to vážně," dodal jsem.

,,Já taky… a chtěl bys se mnou chodit?"

,,Tak hele…," vstal jsem z postele, ignorujíce Sasukeho nechápavý výraz, že jsem se od něj vůbec oddálil. ,,Nemyslíš, že je to všechno nějak moc urychlený? Ještě včera jsme se hádali, večer jsme se ignorovali a teď? Chováme se k sobě, jako milenci… - což jsme," připustil jsem, přehlížejíce Sasukeho rozšiřující se úšklebek na tváři, jak pletu pátý přes devátý.

,,Prostě, chováme se jako kdyby se posledních několik dnů neudálo," vyhrkl jsem na něho. Oblíkl jsem si trenky s kalhotami. Zohnul jsem se a po zemi jsem přejížděl pohledem, hledajíce své triko.

,,A není to tak lepší? Myslím, že ti to ani nevadí," pokrčil rameny. Rozvalil se v mojí posteli jako by mu patřila. Natáhl na stranu ruku a poplácal prázdné místo na posteli, abych se k němu raději přidal.

Zakroutil jsem hlavou. ,,Já nevím. Vadí, ale zase… mám tě rád a - Musím jít, Tsunade mě čeká," řekl jsem nakonec. Nevěděl jsem, co chci. Na jednu stranu bych tolik toužil být se Sasukem, ale na tu druhou… mám z toho strach. Lidé nejsou tolik hodní, aby schválili náš vztah. Já jsem si prošel nenávistí lidu, vím, co od nich mám očekávat, ale Sasuke neví jaký to je. Nemůžu mu to udělat. Nakonec jsem se sebral a vydal jsem se k Tsunade.

Před kanceláří jsem se zastavil. Nastavil jsem ruku s pěstí a na dveře jsem dost hlasitě, tak, aby to Tsunade slyšela, zaklepal. Za okamžik se ozvalo unavené a možná i mírně opilé: ,,Dále."

Vešel jsem, dveře jsem za sebou zaklapl. ,,Co potřebujete Tsunade-baachan?" zazubil jsem se na ni.

Tsunade mi úsměv opětovala, avšak jen mírný. Odložila lejstra, která držela v ruce a pohodlně se opřela. ,,Naruto… mám pro tebe dost dobrou zprávu. Zatím si sedni," mávla rukou ke křeslu.

Pohodlně jsem se usadil naproti Hokage a vyčkával jsem, co mi to řekne za zprávu.

,,S radou jsem se dohodla na jisté věci. Včera jsem za nimi byla, abych jim předložila návrh na budoucího nástupce místo mě. Nepřerušuj mě zatím," zarazila mě, když jsem ji chtěl zahrnout otázkami.

,,Rada se rozhodla, že se Hokagem nakonec staneš.
Jen podepíší několik papírů. Hádám, že tak za dva dny oznámíme Konoze jejího nového Hokageho," usmála se na mě Tsunade.

,,T-to jako v-vážně? Není to sranda?" ujišťoval jsem se šťastně.

,,Ne, Naruto, není. A taky… další věc, co ti chci říct. Dluh, který jsi dlužil Konoze se zmenšil o polovinu, blahopřeji. Myslím, že s titulem Hokage dluh splatíš úplně," mrkla na mě.

,,Jo…," přikývl jsem šťastně.

,,Teď můžeš jít," propustila mě a já jsem bez řečí odešel. Toulal jsem se ještě dost dlouho Konohou, než jsem zapadl do Ichiraku Ramen na pořádnou porci mého oblíbeného jídla. Posadil jsem se s úsměvem na židli a objednal jsem si dvě porce ramenu. V hlavě mi probíhaly myšlenky, co musím nejdříve udělat.

Tak za prvé: Musím zajít k Yukimu a vyříkat si to s ním. Při té příležitosti musím ukončit svoji práci u něj. Už nadále nemůžu pracovat jako laciná děvka. Musím s tím praštit.

Teď budu mít daleko lepší práci, tetelil jsem se blahem.
A v druhé řadě musím vše říct Sasukemu. Jak se má a jak se patří. Nemůžu mu dál lhát, nikdy jsem to nedělal a už s tím ani nehodlám pokračovat. Řeknu mu pravdu! S tím jsem se pustil do jídla.

Lístky - Design 0.8

Wed, 04 Aug 2010 20:31:13 +0200

Ohay mina,

vím, že je to krátká doba, co jsem tu měla minulý design, ale prostě už mě omrzel, a tak jsem sem vložila nový design.

Doufám, že se vám bude líbit. Obrázek jsem našla na google. ^^

Návštěvnost ^^ - 25.7. - 31.7.

Tue, 03 Aug 2010 19:17:48 +0200

Ohayo mina,

opět se tu hlásím s návštěvností blogu. ^^

(Více pod perexem!)

Návštěvnost za tento týden: 663 lidí ^^

25.7. - 115
26.7. - 108
27.7. - 92
28.7. - 87
29.7. - 94
30.7. - 80
31.7. - 87

Za tento měsíc: 3. 527 lidí

Celkem: 30. 982 lidí ^^

Wow! Páni, když jsem tohle číslo uviděla, myslela jsem, že omdlím. :D Samozřejmě, že štěstím. Moc bych vám za tyhle obrovská čísla chtěla poděkovat a doufám, že sem i nadále budete chodit. ^^

Doufám, že i komentáře těmhle návštěvním číslům budou odpovídat, jelikož návšev je tu dost, ale komentářů minimum.

Ale i tak - ještě jednou - děkuji!! ^^

Vaše May Darrellová

25. kapitola – Rušná noc a mrtvý přítel

Tue, 03 Aug 2010 16:34:54 +0200

May Darrellová: Jak jsem slíbila. Další část k této povídce. Užijte si ji, M.D.

25. kapitola - Rušná noc a mrtvý přítel

,,T-to není pravda,… to není pravda," linulo se z mých skoro neslyšně. Jako v transu jsem sledoval, jak si muž odložil černý hábit na opěradlo židle a jak se přede mě postavil. Díval se na mě nic neříkajícím
pohledem, ale já jsem věděl, že se v něm odehrává plno emocí.

Pocit, že má Kyuubiho tak blízko sebe, ho musel udělat více ostražitějším. Jistě se už viděl, jak mě polapí a odnese k Akatsuki.

Vyskočil jsem na nohy a s pohledem plným odhodlání jsem se mu podíval do jeho žraločích očí.

,,Co tu chcete?! Pokud mě chcete odvést k Akatsuki, tak -"

,,Nechci tě nikam odvézt," přetáhl si přes hlavu černé triko a hodil ho na židli, ze které sklouzlo na zem.

,,Tak co po mě chcete?" přehlídl jsem fakt, že je ninja na půl svlečený a dívá se na mě hladovým výrazem vlčáka, který už týden nejedl.

,,Chci si užít," pomale se rozešel k mé osobě, zatím co jsem jen polkl a začal jsem couvat vzad.

,,Itachi se ztratil bůhví kam, prostě… to někdy dělá. Je lepší ho nechat, jinak začne být nevrlý a schytám to já. A jelikož tu není, tak si můžu dopřát trochu zábavy, no ne?" zachechtal se hlubokým smíchem.

,,Itachi - se - ztratil?!" opakoval jsem kousek jeho vysvětlení.
Copak se k němu ještě nedoneslo to, že je Uchiha starší mrtvý? Teda… jak si to všichni mysleli?!

,,Už jsem to řekl," přistoupil ke mně a opřel se svým tělem do toho mého. Neustál jsem jeho sílu a spadl jsem do měkkých peřin postele.

Díval jsem se, jak modrovlasý muž udělal pár pečetí a ze vzduchu se začala najednou objevovat voda. Kroužila kolem něj jako vír, točila se a občas nějaký její konec se odchýlil a rozšplíchl se buď na jeho svalnatou hruď a nebo na mě. Ke konci jsem si musel oddělat pramen mokrých vlasů z tváře, abych ho mohl dál sledovat. Najednou se výr zformoval do chapadel, které se vymrštily a mířily k mým rukám. Obtočily mé zápěstí a přitiskly je k čelu postele.

,,Co to, kurva,
- " ani jsem nestačil doříct a další chapadlo se přemístilo na moji hruď. Vjelo mi pod župánek a vzepjalo se, tím tak roztrhl hedvábný, průsvitný župan.

Kisame spustil ruce podél těla a tím se voda ztratila. Po kolenou se ke mně připlazil, sedl si mi na hruď a naklonil se ke mně.

,,Jak se ti to zatím líbí? Snažím se být jemný, pokud sis nevšiml," ušklíbl se na mě.

,,Toho si ani všimnout nedalo," ucedil jsem. Avšak bylo na mém hlasu znát, že jsem nervózní.

Muž se sklonil k mým rtům a drze si je přivlastnil. Líbal je dravě a vášnivě. Nakonec vsál můj spodní ret. Jednou rukou mi začal promasírovat přirození a tou druhou mi jemně začal žmoulat bradavku. Tiše jsem sykl, když jeho ruka přitlačila. Zavrtěl jsem se a snažil jsem se dostat z pout, ale pouta byla dost silná, a tak můj čin přišel nazmar.

Kisame se odlepil od mých rtů a zkřivil svoji tvář do úsměvu. ,,Jsou silná, co?"

,,Pusť mě…," zavrtěl jsem se.

,,A dát ti tak příležitost k útěku? Ani náhodou," uchechtl se. ,,Ty budeš ještě sténat pode mnou," jednu rukou mi stále masíroval už ztopořený penis, zatím co tou druhou mi jedním prstem vjel do mého zadního otvoru. Ostře jsem přijal vzduch a nechal jsem ho, aby si dělal s mým tělem, co chtěl. K jeho jednomu prstu přišel i další až tam nakonec dostal i třetí. Pohyboval s nimi sem a tam. Neustále mě to nehorázně bolelo. Cítil jsem, jak se mým tělem rozlévá pocit bolesti a to jsem vevnitř svého těla ještě ani neměl jeho přirození.

,,Nechte toho," zaskučel jsem bolestně, když jsem se snažil uvolnit a nebo na tu bolest přestat myslet, ale nešlo to. Bolest neodeznívala.

,,Bude se ti to líbit, Liško," zavrčel na mě Kisame. Sledoval jsem, jak si vysvléká i kalhoty s trenkami. Jeho přirození se dostalo ven a já jsem jen vytřeštil oči.

,,Tohle se do mě nemůže vejít," začal jsem kroutit zběsile hlavou.

,,Takovýho jsi ještě neviděl, co?" zachechtal se muž, než mě znovu políbil, aby nemusel slyšet mé protesty.

Pomale začal do mě zasouvat svůj penis, zavřel jsem oči a nechal jsem pár slz stéct po mých tvářích dolů na postel.

Když Kisame do mě přirazil až po kořen, slastně vydechl. ,,Tak úzký."

Začal se ve mně pohybovat, po chvíli změnil směr úhlu a narazil do mého místa rozkoše.

Myslel jsem, že v tu chvíli zešílím slastí. Překvapeně jsem vyjekl, oči dokořán a třeštíce jej v tom slastném okamžiku. Muž se jen uchechtl a přirážel stále více a více. Myslel jsem, že tou jeho velikostí puknu, ale nestalo se. Místo toho, jsem byl na vrcholu blaha, zažíval jsem slastné momenty s každým jeho dalším úderem.
Nakonec jsme se oba ocitli na vrcholu rozkoše a blaha. Zasténal jsem tak nahlas, že mě musel slyšet snad i Yuki.

(Ze Sasukeho pohledu)

Bylo už kolem desáté večerní, ale já jsem se nemohl odebrat domů. Seděl jsem v křesle, na tváři Anbu masku a pozorujíce Naruta, který klidně a tiše ležel na posteli.

Že by spal? Vrtalo mi hlavou. Je možné, že zaspal, ani se mu nedivím, že byl tak utahaný, když ho Kakashi dovlíkl až bůhví kam.

Přešel jsem k Narutové posteli a tiše jsem ho pozoroval. Spal klidně a jeho tvář byla uvolněná. Nikdy v životě jsem neviděl nic tak krásného…

Už jsem se chystal odejít, když se Naruto zavrtěl, zasténal a přetočil se na břicho. Ruce si položil na úroveň své hlavy, nehty zaryl do prostěradla a znovu zasténal - tentokráte hlasitěji.

Něco se mu snad zdá? Naklonil jsem se nad ním a snažil jsem se porozumět jeho mumlající řeči.

,,Tohle se do mě nemůže vejít," zamumlal Naruto bolestně, avšak v jeho hlasu byl náznak vzrušení. Překvapeně jsem povytáhl obočí. To se mu snad zdá erotický sen? Moje dedukce se potvrdila ihned, když se Naruto začal třít o postel. Nakonec se převrátil znovu na záda a mě se tak vyskytl pohled červenajícího se blonďáka se vzrušeným klínem.

Tohle si nemůžu nechat ujít, proběhlo mi hlavou ihned, když jsem si sundával masku a vestu s tričkem. Sedl jsem si na Narutového ztopořeného kamaráda a tiše jsem zasténal. Ruce jsem přemístil pod jeho triko na spaní a začal jsem přejíždět po jeho bradavkách. Nakonec jsem mu triko sundal, ústy jsem mu jednu bradavku okusoval. Když jsem skončil, tak jsem se provokativně zhoupl v jeho rozkroku, abych uslyšel další jeho sten. A taky že se tak stalo, Naruto znovu táhle zasténal.

(Z Narutového pohledu)

Ležel jsem oddechujíce v posteli
s Kisamem po svým boku. Zrovna, když jsem mu chtěl nadat, jak se mnou zacházel, tak jsem táhle zasténal. Mým tělem se rozvířil znovu pocit blaženosti a slasti. Nechápal jsem, co se děje. Mé tělo reagovalo zcela samo. Úd se mi vztyčil do pozoru a znovu se dožadoval pozornosti, z úst mi vycházely steny a tváře mi zrudly vzrušením.

,,Ty ještě nemáš dost?" přetočil se na mě muž a vjel mi rukou do rozkroku.

,,T-to já ne-nedělám, nevím, c-co se t-to děje," sténal jsem pod Kisameho rukou. Najednou, jako z čistého nebe, jsem na sobě ucítil ještě jedny ruce. Jako by vzduch masíroval mé bradavky, jako by mi přejížděli po hrudi.

Znovu jsem zasténal, přitom se prohýbajíce jako luk.

,,K-Kisame… zastav to, prosím… j-já už… nemůžu," zasténal jsem mu do úst celý zadýchaný a upocený, ale přitom vzrušený na nejvyšší míru. Kisame se rozesmál. ,,Jak to mám asi podle tebe zastavit? To mě druhé kolo nebude vadit!" Mávl rukou a má pouta se ztratila. Chytil mě za bok a přitáhl si mě na klín. Byl jsem jako hadrová panenka, všechno mě bolelo, ale přitom jsem tolik chtěl už konec, už si ulevit.

Muž mě nasměroval do svého, již vzrušeného údu, a znovu jsme táhle zasténali. Opřel jsem se dlaněmi do jeho hrudi a začal jsem se s jeho pomocí nadzvedávat. Jezdil jsem na něm tak divoce, až se mi začala poměrně dosti točit hlava. Nakonec jsme po chvilce oba znovu vyvrcholili. Padl jsem z Kisameho rovnou do peřin. Bolestně jsem zaskučel, když jsem si přitom narazil zadek a tím místem mi projela štiplavá bolest.

,,Páni," hvízdl Kisame, když si lehal vedle mě, ,,tohle jsem ještě nezažil."

,,Taky je to naposledy," ucedil jsem ještě ze spánku. Poté jsem usnul.

(Ze Sasukeho pohledu)

Když jsem Naruta dovedl k orgasmu, tak z jeho penisu na moji ruku vystříkla bílá a lepkavá tekutina. Všechnu jsem slízal. Poté jsem se zaměřil na Naruta. Pořád spí? promítalo se mi hlavou. Neměl by se po tomto probudit? Přejel jsem Narutovi po tváři, přikryl jsem ho jen dekou a sám jsem si lehl vedle něj. Pro dnešek toho bylo až, až.

(Z Narutova pohledu)

Probudil jsem se do krásného rána pohlceného sluncem. Zpěv ptáků mě donutil, abych otevřel oči a prošmejdil pokoj v klubu neřesti. Pootočil jsem hlavu, abych se podíval, jestli Kisame stále leží vedle mě. Nikdo tam však nebyl. Jen papírek přeložený a na něj pár papírových jenů.

Natáhl jsem ruku a chmátl jsem po papíru, rozdělal jsem ho a jal jsem se číst řádky, co
- zřejmě - Kisame napsal.

Musel jsem odejít, nevím, kolik jsem dlužen, tak nějaké peníze máš na posteli. Dal jsem tam raději víc, než míň.

S povzdechem jsem peníze uložil do krabičky na stole, oblékl jsem se a prošel jsem chodbičkami ven na čerstvý vzduch. Šel jsem mezi stromy po cestičce, když už jsem chtěl zrušit klon, zaujala mě čísi postava opírající se o nedaleký strom. Popošel jsem k ní blíž až jsem v neznámé postavě začal rozeznávat obrysy Jeniyena.

,,Ahoj, co tu -" nestačil jsem ani doříct větu a už jsem byl přerušen.

,,Už jsi skončil - s prací?" dodal, když jsem nechápal, co myslí.

,,Jo, vracím se domů. Yuki mi říkal -"

,,Jistě, Yuki…" ušklíbl se. Vůbec se mi nelíbil jeho výraz, jeho postoj. Co se sakra zase děje?

,,Děje se něco?" nedalo mi to.

,,Jestli se něco děje?" odlepil se od stromu a popošel ke mně blíž. ,,Opravdu jsem si myslel, že jsme si to tenkrát spolu vyříkali. To mezi mnou a Yukim!"

,,Jo, jasně, že jo, ale pořád stejně nechápu -"

,,Tak ty nechápeš? Tak já ti to tedy vysvětlím, ano? Jednou nemůžu pořádně spát, a tak se jdu projít ven, když ale procházím ulicí a vidím na tvůj barák, zahlédnu, jak se líbáte!!" zahřměl.

,,Oh, ty myslíš to," svitlo mi konečně. ,,To nebylo nic," kroutím hlavou a mávám rukama v sebeobraně, ,,můžu ti to vysvětlit."

,,Já už nechci nic vysvětlovat," z pod trika vytáhl kunai, který se na svitu slunce zaleskl.

,,P-počkej, Jeniyene…!" vykvikl jsem a tak, tak jsem stačil uhnout pod jeho útokem. Vůbec jsem nevěřil tomu, že na mě doopravdy zaútočí.

Stále jsem musel uhýbat na strany, aby mě netrefil. Vím, byl jsem jen klon, ale kdybych zmizel, přišel by si pro mě
do mého domu, kde už zřejmě bude zase Sasuke.

Nakonec jsem vytáhl taky jeden kunai a začali jsme bojovat - pro něj, na život
a na smrt.

Snažil jsem se ho zastavit, snažil jsem se mu to v průběhu boje vysvětlit, ale nenechal mě. Prudce mě srazil k zemi, v šoku jsem natáhl ruku s kunaiem, abych se neporanil při pádu. Jenže Jeniyen dopadl přímo na mě a tím se ostrý konec zbraně zapíchl přímo do jeho hrudi. Zděšeně jsem pozoroval jeho bolestnou tvář. Ještě naposledy se rozmáchl a svůj kunai mi vrazil do obličeje.

S myšlenkou, že je Jeniyen mrtvý, zmizel můj klon v lese a já jsem se s lapajícím dechem probudil v mém domě v posteli.

Vyvalil jsem oči, do plic se snažíc dostat co nejvíc vzduchu. Posadil jsem se a stále jsem lapal po dechu.

,,Děje se něco?" ozvalo se mi nevrle vedle mě. Srdce se mi znovu málem zastavilo šokem. Pomale jsem otočil hlavu na stranu a pohled se mi vyskytl na Sasukeho.

,,Co tu sakra děláš?!" vyjekl jsem.

Papírový anděl - 6. kapitola

Mon, 02 Aug 2010 12:00:00 +0200

May Darrellová: Konečně! :D Šestá kapitolka na scéně, dámy a pánové... ^^

"Ty, Konan, tak co řikáš na Orochimara, hm? Sympaťák ne?" šťouchne do mě Kisame a usměje se.
"Eeech…" nakloním hlavu na stranu a nervózně se usměju. Ach ano, geniální názor na celou tu věc.

"Kisame!" okřikne ho Itachi.
"Mno jó, sorry.." ospravedlňuje se modrovlásek ale stejně se potutelně chechtá dál.
Kam jsem se to proboha dostala… obracím oči v sloup.
Z uličky se ozve rachot padajících věcí na zem.
Všechna pozornost je okamžitě zaměřena na metr úzkou uličku.
"Že by se ti dva zase porvali?" zeptá se s minimálním náznakem žertu Deidara a upře oči na Itachiho, který jenom unaveně vzdychne a míří k uličce.
Na nic nečekám a běžím v těsném závěsu za Uchihou.
Ne, že by se o mě už nikdy nikdo nepral…u nás na škole k tomu docházelo celkem často a i já jsem několikrát dostala třídní a ředitelské důtky za zlomené nosy a natržené prd..zadky.
Ale pomyšlení na to, že by se porvali TIHLE dva mě děsí. Přece jenom si myslím, že jsou mnohem, mnohem schopnější se navzájem zabít, než ty naše podavky z bývalý školy .
"Hidane! Orochimaru! Okamžitě toho nechte!" doslova zařve Itachi a mezitím Kisame s Deidarou chytnou každého za zápěstí a zakroutí jim je za zády.
"Není můj probém, že si tenhle imbecil nedokáže říct dost!" prskne zlostně Hidan a na znamení svého nesouhlasu vůči Orochimarovi mu plivne před nohy.
"Ty jeden ******** ****** já ti dám imbecila, ******!!!*****!!!" (pozn. autora - pane jo, to je hvězdiček Laughing out loud) Syčí Orochimaru jednu nadávku za druhou, až je mi z toho na nic.
V zápalu vzteku si Hidan dokázal roztrhnou tvář o drát vyčnívající z rezavého plotu, takže mu po tváři stékala krev.
A to bylo zle. Jakmile jsem spatřila karmínovou krev kutálející se po jeho tváři začala se mi točit hlava, dělat špatně a rozostřilo se mi vidění. Zatracená hemofobie!
"J-já už půjdu jo? Potřebuju si ještě něco zařídit…" vydechnu skoro bez hlasu a okamžitě utíkám pryč. Cestou párkrát spadnu, zakopnu o svoje vlastní nohy, ale to mi je v tu chvíli úplně u pr…jedno.
Zběsile zahnu za ulici od školy a běžím celou cestu až k naší čtvrti…Teda alespoň myslím, že je to naše čtvrť. A nebo taky ne.
Sakra! A já se ztratím první den školy! Horší to už být nemůže.
Já vím, že tohle se říkat nemá, ale člověk, co nastoupí do nové školy, seznámí se s největšími rváči z celého města, projeví se u něj fobie z krve, vylije se na něj barva a ještě se ztratí, a to všechno stihne za jeden den, má právo si tohle provolat. A jestli ne, stejně si to myslím.
No supr, k tomu všemu mám na zadku díru jak Austrálie. Musela jsem si tu sukni roztrhnout, když jsem při útěku lezla přes zeď.
"Zavolám mámě ať řekne Shinovi. Ten pro mě dojede." Zamručím a máknu rukou na bok.
"Ne… já... já tam nechala tašku!!!" zavřískám podrážděně a sklopím hlavu.
Ne... TEĎ to nemůže být horší.
Ha! Kavárna! Tam se zeptám na cestu. Blýskne mi hlavou a vejdu dovnitř.
Je tam příjemně. Hraje ztlumená hudba a je to i docela plno. Celá místnost působí teple a voní to tu čajem a lehce nasládlou vůní z cukroví, co nesměle kouká na návštěvníky z malých stříbrných tácků. Zakručí mi v břiše.
Vrhám se rovnou k pultu, ať to tu nemusím snášet dlouho… Mám fakt hlad.
"Dobrý den!" pozdraví mě pokladní a sladce se usměje.
"Ech... dobrý den. Mohla bych se zeptat v jaké čtvrti to jsem?" zeptám se a abych zapůsobila opravdu dojmem, že jsem zoufalá nahodím pohled ala prosím-nevím-kam-mám-jít-chci-domů.
"A kam se potřebuješ dostat, děvče?"
"Mno, do severní hlavní čtvrti.." vyblekotám ze sebe při plném soustředění.
"Ale to jsi tady špatně, tohle je západ. Jsi na úplně druhém konci města. Takže opak cesty sem. A vezmi si naší vizitku, ať sem zase trefíš, když budeš mít chuť na čaj a oplatky." Podá mi malou kartičku a přijme dalšího zákazníka.
J-já... já jí asi vážně pošlu někam! Co si to dovoluje?! Fakt se zlobím!

Asi po dvouhodinové cestě konečně vidím při západu slunce svůj dům. Nějak se mi to nechce věřit, ale to je poprvé, co se ráda vracím domů.
Nikdy jindy se mi tam tak nechtělo. Možná to bude tím, že mě ostatní děti na hřišti vždycky zbili a já se pak nechtěla vracet pro další výprask od táty.
Vzpomínám na den, kdy se to stalo poprvé…

"Si divná! Já si s tebou hrát nechci!" broukla holka v malých šatičkách a dál si stavěla z písku bábovky.
"Proč? Já nejsem divná!" bránila jsem se.
"Ale jo! Vypadáš jako vodník a chováš se jako kluk! Nemám tě ráda a nechci se s tebou bavit! Di pryč!" vřískla ta holka a rozdupávala v záchvatu vzteku bábovky z písku.
Pak se rozbrečela.
"T-Tak promiň…"
"Bráchó! Vona mi to rozdupala! Prašť jí!" volala na svého staršího bratra.

A potom už mě bili kvůli naprostým kravinám. Nechtěla jsem se s nimi rvát, tak jsem se vždycky jenom schoulila do klubíčka a čekala až odejdou.

Zatřepu hlavou ze strany na stranu a otevřu domovní dveře.
"Slečno! Slečno! Kde jste byla, měli jsme o vás hrozný starch!" volá na mě jedna služebná přes druhou.
"Je tu máma?" zeptám se jenom abych zjistila v jak moc velký kaši jsem.
"Ne, paní se ještě nevrátila." Zakroutí najednou všech pět.
"Fajn...," vydechnu a svalim se na malou sedačku nejblíž. Tak tohle bylo fakt těsný. A myslím, že dneska toho bylo tak akorát. Bože... tohle se fakt může stát jenom mě!

24. kapitola – Práce (ne)práce

Sat, 31 Jul 2010 14:00:06 +0200

May Darrellová: Další kapitolka je tu. Hlásím, že příští týden, asi v úterý bude další. Ta už bude obsahovat YAOI na KisaNaru. ;-)

Teď už přeji příjemné čtení, M. D.

24. kapitola - Práce (ne)práce

Jednou to přejde…

Přejde bolest, přejde smutek… vše odplaví čas…

Možná bolest, která mi buší na srdce a domáhá se, abych se jí více všímal a pociťoval ji, není až tak velká, jaká by měla ve skutečnosti být. Miloval jsem, miluji a budu milovat člověka
s uhrančivýma očima, s černými vlasy, které se na slunci lesknou modře. Tělo svalnaté a vypracované od všelijakých bojů či jen od posilování. Miluji jeho hlas - temný, svůdný, vždy však se špetkou jízlivosti a arogantnosti. Jeho ruce, pevné, ale však jemné na dotek, které mě k sobě tisknou a nikdy už nepustí… Jeho láska, pokud se to tak dá nazvat… je bolestí pro mě. A moje láska k němu?

Nevím, vzdychnu ze spánku tiše a ani o tom nevím. Miluji ho, opravdu ho miluji, ale představa toho, že bych měl jednou být s člověkem, který je tak bezcitný a zlý! Když si vzpomenu na čas, kdy mi Kakashi zachránil krk a Sasuke mě předhodil Tsunade! Je mi z něho zle, ale něco ve mně mě dál nabádá a prosí: Miluješ ho, Naruto, Tak jdi, jdi za ním…

Ale já nemohu… Je to jen další bolest v podobě Sasukeho, kterou musím přetrpět… a potom? Potom bude vše při starém.

Převrátil jsem se na bok. Při dalším silném zabušení na dveře, jsem zamžoural očima do šera. Chvíli bylo ticho a já znovu začal usínat, když v tom opět začal někdo bušit na dveře.

Na mé tváři se ihned vykouzlil nevrlý a dosti nerudný výraz vraha. Se zamručením jsem vstal a dobelhal jsem se až ke dveřím, které jsem otevřel. V tom do mého malého domečku vpadl jako hurikán Yuki. Samým překvapením jsem se opřel o stěnu za sebou a s otevřenou pusou jsem na něj zíral neschopen slova.

,,Nebudu na začátku našeho shledání říkat něco, jako že ses v mém podniku neukázal přinejmenším už měsíc! A nebo, že jsi nespolehlivý puberťák, který nemohl dát ani vědět to, že nedorazí do práce!!
Víš, jak jsem se asi cítil, když jsem všem zákazníkům musel říkat, že chlapce, kterého jsi vybrali na jednu noc tu není a musejí si vybrat jiného?!" vrčel mi nebezpečně do tváře.

,,Taky tě zdravím," pípl jsem nesměle do jeho rudnoucí tváře.

Yuki se narovnal a shlížel na mě z výšky, zatím co jsem se já krčil u stěny. ,,Kde si můžu sednout? Utíkal jsem sem celou cestu, a tak bych -"

,,J-jo, jasně… omlouvám se, ale židle nemám. Zabavil mi je exekutor," vedl jsem ho do své ložnice. Ukázal jsem mu na postel a Yuki se pohodlně uvelebil.

,,Takže," vytáhl ze své kapsičky maličkou obálku, kterou mi předal, ,,tady máš nějaké peníze, které sis vydělal za poslední měsíc. Je ti doufám jasné to, že za tenhle nic nedostaneš," zamračil se na mě.

,,J-jo a om-omlouvám se. Už se to nikdy nestane…" sklopil jsem hlavu, blond vlasy mi spadly do očí.

,,Naruto, Naruto… takovýhle nikdy nebyl ani Jeniyen," stáhl mě vedle sebe.

,,Co se stalo?" zvážněl, chytil mě za bradu a pootočil si moji tvář k té
své. ,,Neříkej mi," pokračoval, přitom se mi dívajíce do očí, ,,že ty… máš nějaké problémy. Jsi tak krásný, pln života… jak je to tedy možné?" Jemně se dotkl mých úst. Konečkem jazyka přejel po mém dolním rtu a vdechl mi do úst mé jméno.

,,Nemám problémy…," zašeptal jsem mu na oplátku.

,,Nelži mi, Naruto. Vyznám se v lidech a ty jsi ten typ člověka, co -"

,,V sobě se nevyznám ani já, tak jak bys mohl potom ty?!" nechal jsem se jím položit na postel, zatím co mi vjel rukou pod tričko.

,,Tak mi nech čas… a já to zkusím," namítl tiše, sklonil hlavu a vroucně mě políbil. Jeho polibek se stal dravějším a dravějším… Zapřel jsem se dlaněmi o jeho silnou hruď
a zatlačil jsem.

,,N-ne, co Jeniyen…"

,,Co je s ním?" nechápavě mě políbil na krk.

,,Miluje tě a ty…," poukazoval jsem na nynější scénu.

,,Ale Naruto… co oči nevidí, to srdce nebolí," zasmál se.

,,Mě to ale bolí!" odstrčil jsem ho a vstal jsem z postele. Přešel jsem ke dveřím a otevřel jsem je. Rukou jsem ukázal ven.

,,Vyhazuješ mě?" povytáhl obočí, když ke mně přišel.

,,Podívej se, tohle by nemělo budoucnost, to musíš uznat i ty! A potom, Jeniyen tě miluje a já nechci, aby byl někdy smutný… a už vůbec aby mě nenáviděl za to, že jsem mu tě přebral!" mračil jsem se.

,,Kdo tady mluví o přebírání?" natlačil mě svým tělem na stěnu a rukama se zapřel o zdi.

,,Cože?"

,,No… mohli bychom si užívat každou noc a až by nás to přestalo bavit, skončili bychom to. Nic ví," pokrčil rameny.

,,Ty jsi - ty jsi -" nemohl jsem najít ta správná slova.

,,Jen to řekni. Žhavý, svůdný, krásný, divoch?" zasmál se.

,,Ne! Jsi… Baka! Jak tohle můžeš jen říct?!" vyprskl jsem naštvaně.

,,A tahle se mi líbíš nejvíc, Naruto," přisál se mi znovu ke rtům.

Náš polibek přerušilo až hlasité zavití někde v dáli, vyplašeně jsme se od sebe odtrhli. Snažil jsem se v rozednívajícím se dni někoho zpozorovat, ale bylo by to prd platné. Jen mezi domy jsem viděl, jak někdo mizí. Že by to byl onen vyrušovatel?

Yuki s nezájmem stočil svůj pohled znovu na mě. ,,Dneska ať jsi v práci a nechci slyšet žádné výmluvy!" dodal, když jsem mu chtěl říct o mém menším problému s Tsunade.

,,Dneska večer ať tě vidím v práci!!" s tím odešel pryč. Unaveně, snad jako bych nespal celou noc, jsem se vrátil do bytu, svalil jsem se do postele a usnul jsem.

Probudil jsem se kolem asi půl devátý. Sasuke byl už dávno v mém bytě. Nijak jsem to nekomentoval, věděl jsem, že sem přišel oknem, které bylo otevřené. A co se jednalo ohledně scény včera večer? Nijak jsme to nerozebírali. Vrátili jsme se zjevně do starých kolejí. Pán Milostpán se nijak neměl ohledně té věci a já jsem rozhodně jako první začínat nechtěl. A tak jsme mlčeli. Sasuke seděl na parapetu, nohy opřené o kraj mé postele a hypnotizoval stěnu naproti. Já jsem seděl v tureckým sedě na posteli a přemýšlel jsem, jak mám dojít znovu do práce, když tu je Sasuke.

Klony, svitlo mi hned. Jasně, proč mi to nenapadlo už dřív?! Sakra, proč musím být takový zabedněnec a nepřemýšlející idiot? Nic se nedá dělat, budu to muset zkusit, doufám jen, že si Sasuke ničeho nevšimne. Stále sedíce v tureckém sedu, jsem spojil ruce v pečeti, a tiše, skoro neslyšeně jsem zašeptal: ,,Kage bunshin no jutsu!" Chakru jsem oddálil od svého těla tak, aby můj klon se vytvořil před domem. Když jsem měl jistotu, že se mi to opravdu povedlo, pohodlně jsem se natáhnul na postel, zavřel oči a nechal jsem se unést svým druhým já, které běželo do domu neřesti.

Když má kopie konečně dorazila do domu, tak jsem prošel kolem Jeniyena, který mě vraždil pohledem. Prošel jsem kolem něj a ani jsem si nevšiml jeho pohledu. Došel jsem až do svého pokoje, kde čekal můj šéf.

,,Tak jsi dorazil, to je dobře!" zvedl se z postele. Přikývl jsem a přešel jsem neochotně ke skříni. Vyndal jsem z ní hedvábný, průsvitný župánek, který jsem si na sebe hodil, zatím co mi Yuki promlouval do duše.

,,Další tvůj zákazník je z jedné dost - ehm - bohaté organizace. Má lístek na všechno, to znamená, že mu splníš všechna jeho přání. Je to jasné?" nečekal ani na moji odpověď a už se jal vyprávět dál. ,,Budeš tu s ním až do rána. V osm končí tvá práce. Hodně štěstí," s tajemným úsměvem odešel z pokoje. Nechápavě jsem se za ním díval. Co to má zase za plán? S povzdechem jsem se posadil na postýlku a čekal jsem, až zákazník dorazí.

Hned na to se dveře otevřely, s bouchnutím se odrazily od zdi a znovu se zaklaply. V místnosti, přede mnou, stál vysoký muž. Na sobě měl černý hábit posetý červenými mraky. Jeho tmavě modré a krátké vlasy trčely do všech stran. Shlížel na mě z jeho výšky žraločíma očima a já jsem myslel, že zešílím strachem. Pokud tohle není od Yukiho jen nějaký škaredý vtip, tak je to snad sen. Musel jsem párkrát zamrkat, dokonce jsem si i protřel oči, jestli špatně nevidím. Pravda byla ale taková, že jsem byl nyní v místnosti s obávaný vrahem, Kisamem Hoshigakem.

Papírový anděl - 5. kapitola 2/2

Thu, 29 Jul 2010 13:17:37 +0200

May Darrellová: Druhá část kapitoly páté, povídky Papírový anděl. Bohužel jsme si s Naruko nevšimli, že jsme vložili na stránky jen poloviční kapitolu, a tak teď vkládám druhou polovinu. ^^

Přeji příjemné čtení a ještě se jednou omlouvám ^^ May D.

"Zetsu… nedochvilný jako vždy." Neodpustí si Hidan.
Ze stínu se vynoří kluk tipuju o něco starší jak já.
"Ale ale ale, co pak to tu máme?" zašklebí se na mě a já o kousek ustoupím.
Teda, ne že bych nikdy neviděla horor… Ale tenhle kluk mi fakticky trochu nahání strach…
Asi se musim tváři jako idiot, ale kluka s brčálově zelenými vlasy fakt nevidím každej den.
"Na tu ani nesáhneš! To je neprodejný zboží,jasný?!" vyštěkne Hidan, když zpozoruje Zetsuův (nebo jak se jmenuje) zvědavě-mlsný pohled.
To jako že je mířenej na mě?!... Kurňa!
"Ech… Ahoj?" snažim se zachytit znovu jeho pohled, ale Hidan, který skočil mezi mě a Zetsua mi v tom brání.
"Heh… No jak chceš," (očividně mě naprosto ignoruje…) pokrčí rameny Zetsu a ušklíbne se, "ale je ti doufám jasný, že z toho Pein nebude nadšenej…"
"No to si pište že bude zuřit!" ozve se za Zetsuem další hlas.
"No né! Podivejte, kdo se tady ještě neukáže!" sráskne ruce Deidara a protáhne obličej.
"Hele kušuj zmetku!" prskne zlostně příchozí a vyjde na tu trochu světla co v uličce je.
Kluk asi tak o deset centimetrů vyšší než já, s dlouhými černými vlasy, stačenými do volného culíku, se zastaví těsně před Hidanem.
"Uhni!" sykne mu do tváře.
"Ani mě nehne. Tohle už máš za sebou…Ne? Orochimaru." řekne mu s odporem Hidan.
"Ale, tak ty takhle, jo?" zasměje se nechutně Orochimaru (či co).
"Tak dost! Okamžitě toho nechte!" práskne hlasem Itachi a začne mě táhnout za ruku z té temné uličky zpátky na hřiště.
"Teda Itachi! Přestat v tom nejlepším!" řve za náma rozřechtanej Deidara a pomalu si to taky šine k východu.
"Ty, Konan, tak co řikáš na Orochimara, hm? Sympaťák, ne?" šťouchne do mě Kisame a usměje se.
"Eeech…" nakloním hlavu na stranu a nervózně se usměju. Ach ano, geniální názor na celou tu věc.

Tak abych si to ujasnila.
Deidara - milej blonďák, neškodnej a se smyslem pro humor.
Kisame - modrovlasej, taky milej týpek, docela přátelský. Ikdyž, nechtěla bych se mu připlést do cesty…
Hidan - to je taky slušnej případ. Docela pěknej, milej a musim říct, že taky nevypadá úplně neškodně.
Itachi - Takovej tichej, ale když chce tak z něj jde strach. Taky to není žádnej šereda.
Sasori - jedno slovo - knihomol. A ještě k tomu ignorant. Ale taky je pěknej.
(Á, bože! Proč musí tady na tý škole bejt všichni tak strašně sexy?!? Začíná mi z toho hrabat!)
Zetsu - Tak toho bych v noci někde na ulici nechtěla potkat. Fakt, že ne. Ale ta jeho barva…
Orochimaru - *bledne* Můžeme tohle přeskočit a jít dál? Hehe…*nervózní smích*

Raději na mě Avadu...

Wed, 28 Jul 2010 13:54:23 +0200

Ohaykóóó, ^:-:^

jelikož se vááážně nudím, tak vám chci napsat "pár" informací. Tento pátek odjíždím k babičce a k dědovi do Obřan. Jenže... aby to nebylo málo, tak jedeme od pátku do neděle do zapadákova - Rouchovany. Skvělééé...

Nebojte se, že bych nic nepřidávala. Noťas svůj zatím ještě nemám (než přemluvím mamku, aby mi ho koupila), ale usmlouvala jsem to s tetou, takže si ho od ní půjčím. Ve čtvrtek přidám kapitolu od Naruko - Papírový anděl a v sobotu další kapitolu k Psku. Nedivte se, že kdyby náhodou nic nepřibylo, tak není v Rochecu signál a tím pádem se nemůžu připojit k internetu!! Což doufám bude, jinak se zblázním!! >< Nu... co dál? :D

Jop, nejprve budu přidávat kapitolky k Psku, abych ho dokončila a mohla dokončit další povídku - Duch. ^^

Nu... to je asi tak všechno, už nevím, co dál psát. :D

Takže se tu mějte a pokud se nebudu ozývat do pondělka, našla jsem si někoho, kdo na mě seslal Avadu! :D

Takže pápá, May D. ^:-:^